LI.
V rozkošném bylo to parku,
V rozkošném bylo to parku,
kol do kola nádherné květy,
slunečko plálo,
děvčátko malé na cestě stálo
a hledělo na ně,
plavý vlas věnčil mu skráně;
oko mu hořelo, vlásky mu vlály.
Na cestu děti k nám kráčely z dáli
veliké kytice v rukou,
vyšly nám vstříc.
Děvčátko na kytky upřelo zraky:
„Krásné, kéž jediné kvítí mám taky!“
Smály se děti, nedaly nic,
děvčátku slzy padaly s očí,
důvěrně po mně je točí.
Šel jsem k ní, pohladil tvářky:
„Neplač mi, děvenko, ztiš svoje nářky!“
Více však plakalo jen.
Ved jsem je ven,
koupil jí kytici taky,
65
smutnými zřela k ní zraky,
do ruky ji vzala
a hned zas do parku pospíchala,
kde dříve stála,
a na zperlenou růži se zadívala.
Hlavičkou kývá:
„Ty v kytce jsou mrtvy, tahle je živá,
kalíšek radostí svítí,
hleďte ji; lupínky rudě se nítí.
Krásná jest!
Chtěl jsem ji urvat.
„Nechme ji kvést,
nechme ji žíti,
netrhejte toho kvítí!“
Za ruku chytla mě ručka malá,
ven táhla mě, ze sadu pospíchala
a celá její bytost i duše má
jak ona růže radostí se smála.
66