LXXV. Vůkol vše vadnutím voní,

Adolf Heyduk

LXXV.
Vůkol vše vadnutím voní, Vůkol vše vadnutím voní,
poslední shrabaná seč; z vesnice klekání zvoní v hrabaček zpěv; konec je práci, sbory se k domovu ztrácí chlapců i děv. Slunce již zapadlo. Hoch rozjařen čile se děvčete chopí, děvče oči klopí, křičí, hoch hlavu tyčí: „O nekřič jen, na tebe hleděl jsem celý den, 96 jak švarná jsi a milá, však jsi mi snoubena k života kvasu, kéž bys už ženou mou byla. V mém srdci radost se nítí.“ A bere ji kolem pasu: „Jak oko Tvé slunečně svítí; jak v bouři kvítí, mé srdce se třese, pojď!“ A již si ji nese. „Konec buď veškeré práci: do hnízda spěchají ptáci, my najdem hnízdo v tom seně. Tam tebe zulíbám, jak rád, jak rád tě mám, že umřel bych pro tě bezprodleně!“ A zas ji objal v půli, oba se k sobě tulí. Měsíček zašel, jim k vůli. 97

Kniha Co hlavou táhlo (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 50) (1910)
Autor Adolf Heyduk