XI.
Uprostřed zahrady
Uprostřed zahrady
zahradníkův dům,
v něm s matkou dvě líbezné děti
a stálý od nich šum.
Tam hoch tmavovlasý
a dcerka plavovlasá,
dvě roztomilá stvoření;
druh nad družku jásá,
hoch veselý, čilý,
dceruška anděl bílý.
V zahradu svítí
vesele májové slunce,
jabloně kvetou,
kvetou růže,
131
všecko kvete,
všude je kvítí.
Slunci se děti radují,
s květu na květ
motýli přeletují.
Děti vstávají
z postýlek,
očka se jim nítí,
v košilkách spěchají k oknu,
s andělem andílek,
radují se jaru,
kvetoucím jabloním,
kvetoucím růžím
i slunce žáru;
přeletným motýlům
s křidélek ladem.
Kéž můžem také tak
honit se sadem,
v tom milém slunci,
v tom jaru mladém
do libosti,
do sytosti,
bez šatu,
132
v nichž nohy se pletou,
všeho prosti!
A v pochvatu
spěchají z přitmělé síně
ven;
na světlý den,
jak jim je k chuti.
Matka kdes po domě kutí;
sklonili hlavy v poradu:
Svlékají košilky,
andílci jsou z nich nazí,
ven běží do sadu,
vlásky si nazpět hází,
blaženy v slunci se sloní,
hlas jejich radostí zvoní.
Ze slunka mají
zlatý, průsvitný plášť;
jabloň květ vonný naň roní,
sadem se honí
hned spolu,
hned každý zvlášť,
nahoru dolů
laškovně pobíhají
133
rychle, jak ve větru pleva:
maličký Adam a Eva.
Mladistvý jarní jih
roznáší vůkol jejich smích.
Úzkostně matka volá,
když zřela děti:
„Domů, sic tělíčka holá
poškrábou holé vám sněti,
slunce vám ožehne tvářky,
zvadnete jak kvítí polní!“
„Slyšelas snad jeho nářky?
radostně skáčem, jsme volní,
jsme jak to na luhu kvítí;
květ, jenž se se stromů shýbá,
hlavy i plece nám líbá.
Chceme jak motýli žíti,
jako to polní kvítí
okolo lučního zřídla,
slunce a volnost chcem píti
jako ti nebeští ptáci,
slunkem nám narostou křídla!“
A pak se do síně vrací.
Na sad zří duše jich měkká,
134
dokud v něm slunce těká,
a když se za obzor skloní,
v tvářky jim slzy se roní.
135