XXXVII.
Hluboký, hustý les,
Hluboký, hustý les,
úlomky z kamenů samé,
a na nich mech a vřes,
pod nimi černá je žula,
z ní stařec balvanů směs
od jitra do noci láme.
Těžká to práce,
zapomněl na všecko zcela,
v dumách se ztráce;
zapomněl na vlastní dítě,
vřelý pot řine mu s čela,
stéká mu se slzou k důli
v trhlinu dobyté žuly.
Poledne zvoní!
Odpočinku doba;
179
on potají slzu roní,
hoch otci u nohou sedí,
soucitně kmet naň hledí.
Na žule stolí,
skrovně hodují oba
chlebem a solí.
Těžká je práce;
plece i ruce bolí,
kmet hyne!
Starý les zhluboka vzdychá,
vzdychá kmet, synek se k němu vine,
zticha naslouchá zvěstem hvozdů
a písním drozdů
z listnaté skrýše.
Ztrácí se život v prácipráci,
uhání, pádí, všecko se ztrácí.
Do práce ruče,
kmet zase v kamení tluče
a stýská,
vnouček však výská.
Hle v žulu, kam prve
pot padl se slzou kmeta,
slunéčko vesele slétá.
180
Z trhliny tyčí svůj stonek
modravý zvonek,
hebounce sem tam se kloní
a v slunci se sloní;
kmet dumá.
Hoškův smích radostně po lese zvoní.
181