VII.
Chléb zahnal mě do síně,
Chléb zahnal mě do síně,
byla dusná,
leč on kázal.
Usedl jsem k stolu,
pracoval jsem.
Mimo okno šel život,
zpíval,
nedbal jsem!
Kýval,
nedbal jsem!
Šla láska,
vzdychla,
nedbal jsem.
Šla pohoda;
usmála se,
klepala mi na tabulky
zlatými prsty, zas a zase.
227
Vyšel jsem:
Zářivým hleděla na mne okem,
lahodná hovořila slova,
usmála se;
vábila mne znova.
Za třesoucí chopila mne ruku,
vedla mne přes luhy a pole,
přes nivy a lesy;
při ptačích písní zvuku
a žežulčině kuku
plašila ňader muku,
objímala mne,
okouzlila mne jarními zpěvy,
lesů těšila mne vonným dechem;
líbala mne.
Probloudil jsem s ní kvetoucí kraje,
kde volnost a štěstí zraje,
neklid mé duše se ztratil.
Když jsem se ukojen vrátil
do dusné síně,
seděl chléb u prázdného stolu,
pln podivného bolu,
plakal;
já plno květů měl v klíně.
On chudák měl kapsu holu.
228