XXXII.
Vše spalo:
Vše spalo:
země pod úkrytem žlutého listí,
holými haluzemi stromů sever svistísvistí,
všecko odpočívá,
obzor se valem stmívá,
obloha v dál i šíř se mračí,
nebe se chystá k pláči.
Potulný vítr zvolna usíná,
jen z dálky ještě vzlyká,
jako když někdo milých vzpomíná,
až ustane a zniká.
Hledím do zahrádky, tam smutno
i v duši mé uhostil se podzimní čas,
účtovat s životem je nutno,
ruce mi klesají, zrak můj zhas. –
268
V noci se vrátil teplý jih,
sebral, kde našel ještě sníh,
vše jiné bylo ráno
i žluté listí v dálku rozmetáno.
Skropená země ze sna se probouzela
a stromů pupence maličké, rudé,
objevily se všude;
vše jiné bylo zcela.
Pod teplými rty jižního vánku
probouzela se zahrádka ze zimního spánku,
pupence toužily z obalové tísně,
na vlhkých řasách radosti slzy plály,
vánek jim zpíval své jarní písně
a stromy se vůkol smály.
S ženou jsem do zahrady vyšel zas,
jak bychom kráčeli do kostela,
z východu líbal nás slunný jas,
kde slunce plamenná růže tlela.
Zdiveni zřeli jsme omládlá dřeva,
jak ondy v ráji s Adamem Eva.
Ten slunce jas zlatou pavučinou
zachytil naše omládlé duše,
i prchala hodina za hodinou
v blažené jara tuše.
269
Já shlédl to v ženině tváři,
zřel jsem, jak oko jí září
a jak přes její bílé čelo
mladistvé jaro přeletělo.
Jí přivinul jsem k srdci úže
a šeptal jí v ucho jemně:
Vidíš už omládla země,
počkej, v čas budem mít růže!
270