Za mnou lesy,
přede mnou rybník Škaredý,
prázdný, blátivý.
Za ním Štěkná,
panské sídlo!
Kolem mne na svahu pahorku
kupy prostých, husitských žen,
před nimi děti,
práčata,
a ještě níže
sedláci
s cepy a kosami v silných rukou
Uprostřed jich na konci
bohatýr,
rek jednooký,
Žižka.
Od západu
vidím zvedat se mračno prachu,
hluk zbraní.
Od Strakonic blíží se hněv,
shluknuvší se páni
klopotně dorážejí na sedláky.
Počíná boj,
stále větší, krutší.
Páni útočí marně,
sedláci mávají cepy,
sečou kosami jak v setí,
děti v ně švižně metají praky,
hněv žen je kamením s koňů sráží.
K novému útoku páni káží,
přes rybník blatný
jezdci se ženou,
boří se v bahně,
těžce jen bředou.
U břehu ženy i děti
trhají s těla své šaty,
metají je v bahno.
Koňové pánů šlapají v hávy,
hávy jim ovíjí nohy,
jezdci nemohou výše,
boří se v bahně;
sedláci bijí je cepy,
rubají kosami hlavy.
Padají páni s koní,
hynou, kácí se.
Dost! vůdce dí slepý,
zbity jsou pánů lstné davy.
Sedláci v hněvu je honí;
obrátili, prchají,
ženou je s povykem k Písku,
klnou,
zbití jim ze zlosti nítí vísku.
Zbito je vojsko vše panské,
krví jsou rybníky plny.
Sedláci, ženy i děti
zpívají nábožnou píseň.
Ticho zas.
Na vršku stojím,
nad hlavou letí časy,
mraky i dunivé bouře.
Bojiště,
hřbitov pánů,
zamlklý sedláček oře.
Na Štěkeň slunéčko svítí.
Na místě vítěze Žižky
křivda se prochází s pýchou,
šklebí se, chechtají obě,
plivají do rybníka
v dávno tajené zlobě.
Těžko mi v duši a bolno,
cítím, jak srdce mi tuhne
z těžkého hoře.
Bez vlády jsou mé ruce,
k hrudi leb těžce se kloní,
jako by z kamene byla.
Za lesy slunce se kloní,
ze Štěkně klekání zvoní.