Z črna lesa vystupuje skála,
na ni Záboj usadí se v mechu.
Slunce jako blázen praží, sálá,
mravenci se z dola proháněchu.
Hledí Záboj jiskernými zory
tamo, kde se v lesích bělá cesta.
Aj hle, tamo na temeně hory
Češi táhnou, ruče přicházesta.
Ajta, Slavoj! Mlatem v zemi hodí,
junné „servus!“ rozlehne se v tichu,
věhlasní pak oba vojevodi
múdře spolu šeptem hovořichu.
I dí Slavoj: „Záboji ty drahý,
boj podstúpí Luděk dnešní noci,
na tě táhne s krvavými vrahy,
chvátajú juž semo jeho kroci.“
Vece Záboj s búřným v oku vzdorem:
„Běsi naň! Tož utkáme se v půtce,
otpeláší Luděk se svým sborem,
prchnou tamo k horám palejúce!“
I dí Slavoj: „Totě hodno reka!
Věkožízní bozi tobě splatí, –
nevzmožnoť nám teď se pro Luděka
ni jim klanět, ni jim oběcati.“
Vece Záboj: „Parom ať jej srazí,
Morana jej schvátí s Běsi všemi!
Babami aj prchnou lútí vrazi,
při sám Parom, my jim naprášemy!“
A aj, večer nad horami vzchodí,
rudé slunce k záchodu se chystá.
Rozhlédnú se oba vojevodi,
vzhoru na leb skály vystúpista.
I dí Slavoj: „Sěmo Luděk spěje!
Chytře my jej zaskočiemy, brachu!
Za chlum nám se skrýti najnížeje,
tamo naši v ráz jej posěkachu.“
Vece Záboj: „Mor naň i vše Běsi!
Sěmo mně a tobě skrýt se tamo, –
zaženemy jej za črné lesy,
za les črný do nedozíramo!“
I váleno strašivo den prvý,
Luděk hlasno silou svou se chvástá.
Obě strany potíše se krví,
obě strany jak zdi hradní stásta.
I mine den druhý i den vterý,
zkázu u voj Morana aj dýše,
žalostivo vzeúpí les šerý,
prchnou ptenci k horám odletíše.
Z črna lesa vystupuje skála,
nad skálu mlat Zábojevi ztvrdl,
Luděk v ústup vodí voje krála,
skřek vyrážen strašen ze všech hrdl.
Luděk kamo ustúpiti neví,
jak zmij zrádná k vojvodě se plazí.
Aj tu Slavoj vece Zábojevi:
„Potvoře té honem jednu vrazi!“
Aj tu Záboj mlat pozdvihne vzhoru,
junná krev se vzbúří v junném těle,
mlat v ráz pade prudko na potvoru,
duše črná prchá velevele.
Vidí voj, co událo se vůdci,
spěšno prchá přes vrchy i vody.
Vece Záboj hněvem búřiúcí:
„Dál až k horám zaměřímy chody!“
I dí Slavoj, k Zábojevi spěje:
„Nebudú víc Luďka bolet zuby,
dorazil jsi mrchu najjistěje –
více se mu u nás nezalúbí.“
Vece Záboj: „Merci za ten projev,
volna zase žírná země naše.
Aj hle, tamo slední trosky vojev
k horám táhnou spěšno palováše!“
Pustili se i do toho zbytku,
jako v pecky Záboj v hlavy tluče.
Osvobodil vlast svou přemilitku,
za hory aj vrahy zahnal ruče.
Aj, tam parob hněvno líce mutí,
mutí líc jak búřné mračno samo, –
i by jemu žalno uprnúti,
uprnúti do nedozíramo.
I dí Záboj: „Spráskal jsem tu ovci,
dřenie měl jsem jako dřevorubec, –
potom ať mi přijdou Gebaurovci,
že jsem nikdy ani nebyl vůbec!
Ještě zmozolena ruka je má,
jak jsem bil je jako orel ptence, –
a pak člověk za to všecko nemá
ani už ten kousek – existence...“