I.
Den tichý byl, klidný
Den tichý byl, klidný
a tiše se schýlil.
Večer byl milý a vlídný.
Noc zdobila se rounem hvězd.
Na tu nejjasnější
má duše se vznesla.
Hleděl jsem dolů,
na zem,
kde v lesů polokolu
dřevěná chata do náručí klesla
zamlklému hvozdu.
Spatřil jsem vysoký hrad,
za hradem travnaté chlomky,
na nich v dál pohorské domky;
287
jeden z nich měl jsem rád,
dlouho jsem o něm nevěděl,
vypad mi z hlavy,
teď jsem se smutně naň zahleděl
a na křídlech duše
sletěl jsem bez únavy
jak šipka z kuše
dolů;
oblapil jsem jej křídly,
sad jsem pak proběhl zřidlý
a vešel jsem v síň.
Své milé zhlídl jsem okolo stolu
důvěrně hovořiti spolu,
jak když s nimi jsem byl,
běda však, bylo jich míň.
Hlavu jsem do dlaní skryl,
vzlykal jsem, vzlykali oni;
zjev jejich pozvolna bled,
v prostého stavení zdech
ozval se bolestný vzdech,
a když jsem hlavu zas zved,
zmizelo všecko, co kolem,
vítr jen uháněl polem.
288
Má duše těžce se lekla
a po skalách, kde jsem teď stál,
plouhavě křídla vlekla.
Sýc odkuds nevlídně lkal.
289