XVI.
V zámecké zahrady koutu
V zámecké zahrady koutu
hoví si z mramoru sfinga
se sličnou ženy hlavou,
mohutných, plných prsů,
štíhlého těla,
silných boků,
ústa jak mluvit by chtěla,
záhadu v pozorném oku.
O přední nohy se vzpírá,
pozvedá hlavu,
do dálky napnutě zírá,
do lidí davu,
již za zdí zahradní kráčí
a do polí dál,
kde rolník pole vláčí.
315
Večerem k sfinze
ze zámku denně jde hoch
vytáhlý, čilý,
chytrý a milý;
plavé má vlasy,
obrví očí i víčka
a zlaté řasy.
Kol krku jímá pololvici,
hledí jí do snivých tváří;
růže mu planou v líci,
oči mu kouzelně září;
k hlavě se shýbá
jeho hlava;
laská ji, líbá,
sahá v torbičku zdobnou,
ručkou jí do úst dává
pamlsku drobnou;
hladí ji hebce,
do ucha důvěrně šepce,
své ucho k ústům jí dává.
„Odpověz!“ prosit neustává.
Vše marno věru,
sfinga je němá,
jakou si práci s ní beru,
316
odvěty pro mne nemá.
Co pročetl jsem knih,
nic nevím z nich,
kam jdou, co bude z těch lidských hord,
co já jsem, ať se mi zjasní!
Ze zámku volá matka:
Kde je Gordon, as?
nejspíš zas
v parku básní!
317