XXIX.
Z továrny kráčejí,
Z továrny kráčejí,
jsou pohněvaní,
po třetí už marně prosí
za práci odměnu větší,
aby se najedli
oni i děti.
Marně!
V hněvu spěchají domů.
V čele všech kráčí
mladý, vysoký muž
v haleně modré.
Havraní vlasy
cuchá mu vítr,
hraje si
s červeným šátkem na krku.
341
Se sklopenou hlavou jde mužmuž,
široký klobouk do čela tlačí;
švarný je,
staví se, volá:
„Zpívejte!
naši píseň,
projev našeho hněvu,
k radosti dělníků,
k postrachu boháčů.
Zpívejte!“
Pozvolna začíná zpěv,
stává se vždy silnějším,
bouří.
Pěstě se zatínají,
hlasy hrozí.
Na pokraji lesa
ukryt, poslouchám.
Podivné zvuky,
hned to šumí,
jako když na jaře
zpěvní se vracejí ptáci
do polí a zahrad,
a zas jako jarní vody
valící se s vrchu
polmi do údolí.
342
A zas se to valí
jako řeka divá
do moře dále a dále!
Poslouchám,
zdá se mi, že nový
písní ton
do kraje pohání věk,
že zpívá píseň
vzkříšení,
jíž zdroj volnosti
vybavil ze skalnatých břehů,
aby se občerstvil,
odplavil pýchu a lenost,
jež touží přetrhnout hráz,
jíž dělen od brata brat.
Tak dále a dále se valí
dělníků hněvivý zpěv.
Nad lidí hlavou
rozpiatou perutí
slunečný vznáší se čas.
343