Duma při jara návratu.
Jak přetajemný ten je čas,
když s luhem obloha se snoubí,
když kvete bez a metá klas
a mušky svítí v lesa hloubi;
když perlami kryt bystřin kraj
a kvítím ňadra sivých strání,
když pták se vrací v rodný kraj
a v srdce dávná vzpomínání.
Ó nejkrásnější ze všech dob,
když strom je plný květných třásní,
když věnci zdoben milý hrob
a vroucí mysl kytkou básní;
ó, chvíle tužeb tajemných,
ó, čase lásky, blaha, krásy,
proč kolem skrání pěvcových
tkáš květ a perly věsíš v řasy?
12
Snad proto rosou vlažíš zor,
mdlý zrak by pohledu byl schopen,
jak nebe líbá čela hor,
jak v kráse celý svět je stopen?
vždyť, zda by člověk uviděl
chor štěstí hledáním, sláb prací,
že také jemu s horských čel
tím jara svitem mír se vrací.
13