I.
PO ZKVETLÝCH MEZÍCH.
[11]
Tklivé doby.
Když přijdou jara doby tklivé,
nes v pole ňader zimní tíž,
kde pohledem své duše snivé
dvě moře: zelené a sivé
blah vlniti se uvidíš.
V tom zeleném se po pás koupá
druž srpem trávu žnoucích děv
a v modrém na křídlech se houpá
a vznáší se a k slunci stoupá
sbor skřivánkův a tká svůj zpěv.
A jak se ladně v jedno pojí
zpěv ptačí s dívčím, kudy jdeš,
hned vyrůstá ti peruť dvojí
a v srdci popěvky se rojí
a nevíš jak – jsi ptákem též.
13
Tajemné volání.
V pole to volá, žene mě to z domu,
srdce i mysl touží ven,
přineslať Vesna květy v kštice stromů,
vlaštovky střechám na hřeben.
Kam oko hledí, zázraky se tvoří,
na všecky strany roste svět,
v ňadrech to buší, v hlavě mi to hoří,
pospíchám s bohy rozprávět!
14
Jaro.
(K obrazu Andrioliho.)
Z matky země útulného klínu
o protkaných sluncem perutích
mladé Jaro vzlétá k nebes týnu:
výš a výš je nese teplý jih.
Vizte, kamo bílou rukou šine,
zlatý, slunce veltok – jaký div! –
z oblak skrýše blankytové plyne
do utuhlých ňader snících niv.
Ale běda! Zima, hrdá knění,
rozhněvána sinou mračí tvář:
„Hle, jak směle všaké řády mění
zlatovlasý onen proletář;
odboj v ňádrech stopou horské stezky
do sněhové říše už se vkrad’,
planoucími svého čela blesky
vzdorně stéká mrakový můj hrad!
15
Heslem vzpoury volá: „Záře! Světlo!
padniž temno, zhuben budiž chlad! –
a kynutím jeho žezla slétlo
na sta převratů k nám odevšad;
ajta, Mraze, vojvodo můj prvý,
lapni, spoutej proradcovu paž,
třeba celý východ zrudnul krví!
Zvolna, mírně, totě zákon náš!“
Šedý Mráz hned k nivám jde a stráním,
tušícím už ve snu Jara zjev
i sbor pěvců, kteří jihu váním
neseni jsou stromů na větev.
Nivy dřímou. V ráz svou mocnou hrudí
Mráz je stíží, nezdolný ten kmet,
květ-li který zbudil se neb budí,
hned naň jíní dýše jeho ret.
Na pomoc však spěchá Jaro zemi,
šípy metá kmetu do beder,
rve jej, tepe svými perutěmi,
a Mráz prchá v stínu pološer.
Lehkou nožkou Jara s hanby mukou
Zimy vojvoda je povalen,
nechať v půdu zarývá se rukou –
vítěz káže – zlostník musí ven!
Útěchou však v pokoření takém
za vojvodův dlouhý, těžký ston
16
čaruje mu Jaro přede zrakem
zlatým proutkem hrstku anemon.
Mráz nechť hněvně odvracuje líce,
v tajné chvíli hledá květů přec
líbaje ty modré zřítelnice
krásných niv a prchá: proklatec!
Z dálky jenom bystřinami tekou
valné slzy z jeho sivých brv
přes vous horskou rozvlněny řekou;
plynou – hynou – klidno jako prv.
Klidno? Ne, vždyť tisíc ladných zvuků
v líbezný se pojí kvas a ruch;
hloh se bělá, strom je plný puků,
zlatem protkán dálný les i luh.
Mohutnými ňadry volná všude
matka Země svěže dýše zas,
kolem hlavy růže vine rudé,
z očí září touha, s čela jas.
Soucit Krásu do náruče svírá, –
pravdou-li to čarovnou či snem? –
V moři blaha tone duše sirá,
slza perlou jest, vzdech motýlem.
Plno štěstí, kam jen zrak se nese,
samý zázrak vůkol, samý div:
k nohám chodce strom své zdoby třese,
jiřic sbor svých hnízd je pamětliv;
17
vše se vrací: lesům kyprá vůně,
upoutaným zdrojům šumný ruch,
srdci láska – neláskou-li stůně –
matka dítě líbá, Zemi Bůh!
18
Požehnání.
Jarní bouře letí sadem,
sněhy střásá stromů snět,
co uniklo zimy chladem,
v náruč slunce touží zpět.
Vítám jej, té milé doby
zkvétající země ruch;
šťasten zřím, když keř se zdobí,
zpívá les a pučí luh.
Vítám jej, ač v jarní době
v bouřích žití jsem se chvěl;
dumám o nich, myslím sobě:
„Trpěl’s snad, bys květy měl!
Bouře ňader tvých i skrání,
bouře srdce všecky, věř,
nebyly než požehnání,
aby zmlád’ tvých písní keř!“
19
Zamilovaní.
Nach panenský zem jako ohněm polil,
když Jasoň smál se na ni s nebes týna,
vždyť za milou ji družku sobě volil
a chtěl, by růže podala mu z klína.
Vše smálo se a veselilo kolem,
a klasy výše o stopu se vzpjaly,
a roje motýlů se nesly polem
a ptáci z ňader hloubky zajásali.
Vír bílých perel šuměl ze skal zřídla,
a ženám hořel vonný požár v retech,
a netykalka měla čárná křídla,
a niva s luhem závodily v květech.
Tu září zpitý Jasoň chce se zmoci
té zkvetlé země, níže k ní se sklonil,
a že se ukrýt spěla rouškou noci,
číš červeného vína v tvář ji vronil.
20
A hněviv zapad’ v tajemný hrob moře,
a smutná země slzela a nyla,
leč v noci temnu z lítosti a hoře
hvězd milliony k míru rozsvítila.
21
Roztoužená země.
Sotva slunce zlatým šípem v jarní mlhy zalučí,
už je země vzdychající toužně volá v náručí,
jako žena roztoužená, v níž se plamen lásky vzňalvzňal,
volá muže, by ji objal, k srdci stisk’ a zulíbal.
Jak se družně k sobě vinou, ze rtů ret už rozkoš pil;
země jásá; v květ se mění každý její vzdech a kvil,
skvostným nachem hoří líce, vínem lásky hárá hruď.
Země! Budiž matkou růži, matkou zlatých klasů buď!
22
Probuzení.
Z bílého lůžka tajně zas
panenská příroda vstává,
v bohatý, temný lesů vlas
perly a opály dává;
nebe jest jako dívčí zor –
blyskavé, kmentové třásně
padají k zemi s temen hor,
nad setím zpívá nebeský sbor,
skřivánci, Vesniny básně.
Jak živých zvonků zvučný tlum
plno jich ve vzduchu visí,
klepání srdce, křídel šum
v blažený jásot se mísí;
od jihu spěchá vánku dech
motýlů třepotným letem
na listy, skryté v pupenech;
všecko má jakýs tajemný spěch
dálným se rozhlédnout světem.
23
Největší klenot, co jich jest –
slunce – jak zázrak se nítí:
na každé mezi, v kraji cest,
peřesté zvedá se kvítí;
bystřiny kvapí s vrchu v dol
do srdce nivy a luhu;
hrdě se týčí květný stvol,
z ňader se ztrácí tesklivý bol,
rez starý z rýče a pluhu.
Pod rádlem kypří černá prsť,
rackové po brázdách bloudí;
leskne se koní hnědá srst,
z nozder jich pára se proudí;
v písně se mísí bičů šleh,
frkání koňů, šum klestí;
vše zlatí slunce teplý žeh:
oráče v kleče ramenech,
skráň jeho, prsa i pěsti.
Všecko se budí: sad i luh,
stoleté duby i trsy,
jakýsi zvučný proudný ruch
protéká chorými prsy;
nebeských ptáků valná směs
zlatými křídly v nich věje,
roste v nich vonný růží les –
duch můj zří sdílně v českou ves
spřádaje zkázky a děje.
24
Procitlý svět.
Svět procitl, by vzkříšení své slavil,
a sluncem zlíbán, květný Zimy sen
na oknech horských chat se v perly tavil
a vlahou fialkám kles’ na lupen.
Tou roztavenou zimních květů třásní
zpod lupene se zrodil první květ,
až vůní vzdechne útlý jeho ret,
pak bude všecka země skvostnou básní.
25
Tajemná doba.
Omladly vrby vody u pokraje,
mladistvé jaro na píšťalku hraje,
ej, jak to zvučí do kola a píská;
jehnědy zlaté stará spouští líska,
a racků tábor vzlétá z třasaviska.
Tajemná dobo! kdy i v starém prsu
cit pučí v ňadrech jak bujný květ trsu,
kdy rázem všecko, co jsme ondy měli,
rojí se v mysli jako v úli včely,
by oči jásaly, dřív než by zaslzely.
Proč jsme teskni, proč? Ach nikdo neví. –
Blažen, kdo písní strastem žití leví,
blažen, kdo ještě po rozkvětu touží,
kdo v pohár lásky nadšen duši hrouží,
nechť sivá smrt už nad hlavou mu krouží.
26
Raněná lípa.
Plno jasu kol a zvuků,
ptactvo výská v letu,
píseň v každém srdce tluku,
v hlavě plno květů.
Raněna jen bleskem v spánku
chorá lípa stená,
zulíbej ji, teplý vánku,
ať se zazelená!
27
Země touha.
Bujně jih teplý v ňadra keřů dýchá,
a bystřeň z klínu lesa toužně vzdychá
jak dívčí ret,
když hoří zrak a rudě kvetou ústa,
a srdce peruť vzpíná se a vzrůstá
a touží v let.
Větévka květem odívá se holá,
skřivánčí písní země k nebi volá:
„Ó, skloň svůj zor!
Pod tvého slunce líbajícím retem
mých ňader poupata se stanou květem
a kytkou prsa hor.
Slyš, čekám už; mé srdce touhou trne,
až nebe na klín vlaštovky mi shrne,
a jelen zas
po kypré mojí pleci k lesu skočí
a černé hvězdy padnou srnám v oči
a perly v břízy vlas!“
28
Vzduch zaznívá ptačím zvukem.
Vzduch zaznívá ptačím zvukem,
všude bují to a pučí,
samou láskou sosna s bukem
padají si do náručí.
Mysl divným kouzlem jata
jako rubín v slunci hoří,
a má duše křídla vzpjatá
v blankytovém hrouží moři.
29
Jarní ruch.
Svět jižních vánků pocelem se budí,
luh květem pyšní se, les vnadou dýše,
cit prozářený kypí z lidské hrudi
jak víno z číše.
Zdroj rozperlen; jak labuť mdlá si svěží
kment křídel Vesna v červánkovém moři,
den slunný touhou u nohou jí leží
a láskou hoří.
Na vzduchu zlatých vlnách zvučně plyne
pták jásající k nebes nivám zase,
a krása vesmír do náručí vine
a usmívá se.
Na trávě žhavé diamanty planou,
v nich na tisíce nejluznějších zjevů;
a s větví stromu vonné vločky kanou –
a pěvcům z duše rudé kapky zpěvu. –
30
Vzhůru!
Vrány s polí do hvozdu se ztrácí,
sýkory jsou zase v plné práci,
zlatem stkví se proutkové břez svisní,
dub, jenž tlel, zas pučí, čaroděj!
Puč už také, měj se k žití, měj,
větévko mých pohádek a písní!
Ptáci táhnou z dalekého kraje,
na skal vrších zbytek sněhu taje,
sosny plny démantných jsou třísní;
pupen nalévá se, žene peň –
žeň už také na pupence, žeň,
větévko mých pohádek a písní!
Probuzena Jihu teplým dechem
skalná hruď se obaluje mechem,
kolem polomu se odnož tísní;
zelená se vše – hleď na orsej –
zelenej se také, zelenej,
větévko mých pohádek a písní!
31
Děti u vrb píšťalky si řeží,
v hlavách stromů vonný květ se sněží,
zlaté včely v poupatech se tísní,
květem obalen je vřes i chvůj;
obaluj se také, obaluj,
větévko mých pohádek a písní!
Modré zvonky visí s útlých stvolů,
hlahol ozývá se z hor i dolů,
skála mládne pod šedavou plísní;
v lese drozd se ozval, slyšíš jej?
Ozývej se také, ozývej,
větévko mých pohádek a písní!
32
Taje!
Taje, taje, slunce na sad dýše,
s vršku štěpu zvonek cvrliká,
květnou zkazku Vesna světu píše,
ach, to bude báseň veliká!
Z jasmínu a z bezu verše budou,
z hlasu zežulčinažežulčina zvučný rým,
k tomu růži červánků dá rudou...
Však kde myšlenka? To nepovím!
Najdeť si ji každý v mysli vzletu,
až se vnoří v půvab ten a lad,
nesvitne-li rosou z nitra květů,
zjeví se mu slzou v očích snad.
33
Mráz březnový.
Mráz březnový chtěl ukázat se všem,
vnik’ v srdce hor a jíním ovil sněti,
leč pláštěm z hermelínu matka zem
své před ním skryla fialkové děti.
Luh z rána leskl se, byl samý sníh
a samolibě do nebe se díval,
a z rána slunci v zvučných krůpějích
svůj jarní hymnus vzletný skřivan zpíval.
34
Zas usmály se dálné kraje...
Zas usmály se dálné kraje
pod odhalenou zimy rouškou,
a pod sněhem, jenž zvolna taje,
už pučí sedmikrása s douškou;
vran hejno krákavé se ztrácí,
a na zakrslý v poli buk
sbor pěnkav jásavě se vrací
a jasnější v hruď lidskou zvuk.
Zpěv ptáků zemi budí ze sna,
a ňadra luhů dýší květem,
tlum poupat na šípku se těsná,
a na úvoze rozjetém
tlum dětí dovádí a křičí,
až všecka ozývá se ves:
pan učitel je pustil dnes,
že škola z pavučin se smýčí.
Tak čisto, slično všecko všudy,
i mysl ondy strastmi těžká;
35
dub protahuje skřehlé údy,
a hlavu týčí chrámu věžka,
zda brzo na římsu jí sletí
sbor dlouhokřídlých vlaštovic,
jimž, jak mé srdce v blahém vznětí
svým písním, toužně hledí vstříc.
36
Zvěst Krásy.
Zvěst milá v horské přišla skrýše
jak sličná kněžka do své říše;
květ bílý na cestu jí střemcha roní,
na šípku růže planou,
a skřivánek písně zvoní
jí v přivítanou.
Nuž vítej, libodechá zvěsti,
a křovinami zašelesti;
splav jarých proudů šeptající vlnou
zimního zbytek hněvu,
a lidstvu dej duši plnou
světla a zpěvu!
37
Nový život.
Slunce v tvář zemi políbení dává,
jaký to divný ruch a spěch!
Strom vesel pučí, tráva čile vstává,
bystřeň má křídla, hora dech.
Stařenka lípa vetchou hlavou kývá,
diví se, kterak mládne svět;
u hnízda v lípě pěnička si zpívá
mateřských písní zlatý květ.
38
Když zelené se jaro blíží.
Když zelené se jaro na svět blíží
a v stříbře zdrojů nebes tvář se zhlíží
a zlatem rdí se šedé vrchů lemy,
rád v srdce hledím probuzené zemi.
Jak sladký lásky sen jí srdcem táhne,
jak slunce čeká, po němž mře a prahne
a rázem hermelínu chce být prosta,
by volně objít mohla svého hosta.
Jak v žilách krev jí proudí v divém reji,
jak touhou plápolá vždy horoucněji,
jak vzdychá růžemi a ptáky výská,
a slunce na zvlněná ňadra stiská.
Jak každý záchvěv jeho nitra vítá,
jak duší jeho chce být proniknuta,
jak bílé roušky s ladných boků trhá
a nahá v jeho objetí se vrhá.
39
Jak planou žhavým dechem rtové její,
jak plné údy třesou se a chvějí,
jak prsa chvíle rozkoší se klenou
a dlouhým dechem dozná, že je ženou.
Tu toužím sám být sluncem plápolavým,
bych proudem ohně v nitru kolotavým
jí v klínu vzbudil plody věčné krásy
a lidstva rozkoše a lidstva spásy.
40
Dutý štěp.
Běží Vesna bujnou travou,
les jí v ústret kývá hlavou,
a štěp dutý v pole kraji
ramena svá rozpíná jí:
„Vesno milá, milá Vesno,
v skráni mé i hrudi těsno,
zbytek krve mi tvá zlatá
zář změnila na poupata.
Tisíce jich všude vsuto,
samý květ jsem, nesnesu to,
nesvoláš-li ptačí schůze
k slunným písním na haluze!“
Zavolala Vesna ptáky,
zazpívali, kde byl jaký,
a štěp dutý jejich zvěstí
v zaniklé se vesnil štěstí.
41
Vzdech.
Pln zvuků skřivánčích je vzduch –
jak rozkošné to ráno!
Vše jako zčarováno:
les, pole, řeka, luh;
jen píseň v mysli hnutí
jak motýl v kukle smutí;
zda křídla dá jí Bůh?
42
Čas míru.
Dech Jara květem plní stromů snětí,
zdroj teskliv unik’ skále ze zajetí,
a v lidských ňadrech tajemná a svatá
pyl sype Krása citů na poupata.
Vše šťastno zas, vše s úsměvem se budí,
i hněv, jenž seděl v černém koutku hrudi,
sám nepříteli k smíru dává ruku
a odvrhuje šipku z pomsty luku!
Ach, běda duši té, jež bloudí světem
a netuší, že pták se druží s květem
a s temnou skalou zlaté slunce plání
a s vůní zpěv a s ňadry smilování!
43
Sklání se jedle k svěžím hlavám buků...
Sklání se jedle k svěžím hlavám buků,
nebe je modro, vzduch je čist,
tesklivě zvučí žežhulčino kuku
z volnějších v hustém lese míst;
lindušky drobné po větvích se honí,
modravá lecha prvním květem voní,
zlatem se leskne břízy list.
Tajemným šerem skrze stromů snětí
probíhá jarních vánků dech,
hřivňáci šedí v zápětí jim letí,
za nimi – ký to divný spěch –
v lese kdo nežil, nezřel jich a nezná, –
geniů jara četa přelíbezná,
na líčku úsměv, v oku žeh.
Totě ta něžná tělesná stráž Vesny,
vznešené paní nanejvýš,
slyšíte s ptačím jásot bůžků plesný,
za nimi kněžna vchází již
v průvodu milém laškujících druží,
na hlavě vínek z prvních poupat růží,
snáší se v šumnou hvozdu skrýš.
44
Pestré a vonné kvítí z klínu metá
do kypré trávy kol a kol,
všude je krása její rukou seta,
všecko se pyšní: květem stvol,
větvice suchá vrátivším se ptencem,
čilý proud luhů pomněnkovým věncem,
mechem svah skalní kolem kol.
Blažená chvíle! Přeštědrá ta paní
každému volá: „Strádáš snad?
Je-li tvá duše na smrt štvanou laní,
napoj ji zdrojem jarních vnad,
osvěž ji, uzdrav, milý světa hoste;
vždy krásy lékem člověk v nebe roste,
jež pláně srdcí mění v sad.
Šťasten buď, vesel, v slunné vlády dobu,
zapomeň prvých strastí sběh,
roste-li kvítí z propadlého hrobu,
vzroste ti z duše na ňadrech.
Mocná jsem paní, která všecko zmůže;
vždyť rány srdci proměňuje v růže
mých zraků žár a prsou dech!“
45
Touha políbení.
Z jarní lázně slunné Lady
vystupuje země mladá,
na svěžího klínu vnady
pestré polní květy skládá;
rozkvetlými růží trsy
zdobí vlnící se prsy,
matkou touží být a ženou
a s náručí otevřenou
nebes polibků si žádá.
A mé srdce rovněž touží;
políbení nebes hledá,
v krásy prameny se hrouží
a zas křídla u výš zvedá;
leč sup žalu z žití mraku,
kopí v spárech, střely v zraku,
stíhá je a rve a ničí,
a to srdce žalno křičí:
bolest zpívati mu nedá.
46
Starostlivá Vesna.
Ó jak jsi, Vesno, starostliva!
Na jívě motýlova kukla
už dechem tvým je živa;
na višni poupata už pukla,
v tůň ze skal bystřeň perlami se shlukla,
a ladně kvítím oděla se niva.
Ó jak jsi, Vesno, starostliva!
Zem všecka mladne, den se dlouží,
hruď růže rozkvétá, pták zpívá,
a srdce, po písni jež touží,
na křídlech do nebe se hrouží
a svaté Kráse v snivou tvář se dívá.
47
Kouzla.
Jaká kouzla! Srdce sotva věří!
Jabloň přes noc žíhané má peří,
květnatými křídly vonně chvěje,
Jaký zázrak! – Neslyšíš? Vždyť pěje.
Pěje starým srdcem, výská, jásá,
vzletnout chce, pýr vonný s křídel střásá,
zvedá hlavu k nebi, do azuru;
duše má, spěš za ní, za ní, vzhůru!
Ať tě slunce zlatým prškem skropí
a v krás moři křestem věčna stopí,
abys žila v lidu svého zvěsti.
V tom jen žití spása, smír a štěstí.
48
Ptačí píseň.
Stkvěje se, směje se
slunéčko boží,
vykvétá, rozkvétá
na mezi hloží;
z trávy se pozvedá
sasanka skokem,
studánka vábí mě
blýskavým okem.
Na stébla, na vlákna,
na mech a žíně,
na hnízdě v rokyty
útulném klíně;
na peří do sadu,
na vlnu v luka;
na snítku, stan kde mám,
soused juž ťuká.
49
Dál, pane sousede
pěkného peří,
vylítnem pospolu
do srdce keři;
do srdce rokyty
na hrázi vody,
místečko vyhlídnem
na družné hody.
Na hody milosti,
na hody sňatku,
jste vrch mé radosti,
vrch mého statku;
ponesem pospolu
slasti i žaly...
a s malou nevěstou
ženich prch’ malý.
V keři se ztratili
jak šipky z luku,
co je tu popěvků,
co sladkých zvuků:
„Vykvétá, rozkvétá
na mezi hložíhloží,
skvěje se, směje se
slunéčko boží! –“
50
Krásy zář.
Máj rozlil krajem zlatý pohár vnad,
do řízy květnaté se oděl sad,
a ptačí hnízdo utajeno klenem
jest oživeno kyprým pod lupenem;
ruch zpěvný ozývá se odevšad.
Má noha střásá perly s bujných trav,
mé týmě perly s kyprých stromů hlav,
a kamo zřím, ať k luhu nebo k lesu,
vždy krásy zlatou zář si v nitro nesu,
jíž odívám svých písní drobný dav.
Jí usmiřuji různý žití spor,
jí bohatcům se pyšním na úkor,
a poslední až přijdou všeho doby,
snad ještě moji rakev přiozdobí
jak žhavé slunce hlavy klidných hor.
51
Srdce zasněžené.
Bílým květem hloh se halí,
plná chudobek je mez;
sad se budí rozespalý,
přes plůtek se týčí bez.
Moře vůně, moře krásy
rozvlněno kolem kol,
perly mají lidské řasy,
perlu list a každý stvol.
Zevšad kypí život svěží,
listím pyšen každý prut,
sníh jen na mém blahu leží,
jarní čase, jak jsi krut!
52
Útěcha.
Choré-li srdce tě bolí,
z rána jdi do žitných polí:
život, jenž kolem se vlní,
duši i ňadra ti plní;
blaze si oddechnou rety;
skráň zdobí s jabloně květy,
nad sebou písně máš ptačí,
Úkoj ti po boku kráčí.
Všechno tě zdraví a vítá:
potok, jenž z dálky se kmitá,
vánek, jenž po klasech vane,
rosa, jež na kvítí plane,
chudobky pěšiny vedle,
lindušky s vytáhlé jedle,
pěnkavy s kvetoucí hruše...
Nadějí zkvétá ti duše. –
53
Klíčení.
Okřídleným diamantem v jase
v břízy vlasech světluška se mihla,
křepelice v polích ozvala se,
v buku snětích pěnkava se líhla.
Na skal čele polibek tkvěl Vesny,
vánek křídlem dotýkal se sosen,
buků poupatům byl obal těsný,
bystřeň duhou plála, luh byl zrosen.
Jitra šíp plál v Zory zlaté kuši,
slunce pozvedalo skvoucí brvy,
a semínko písně v snivé duši
zapustilo kořínek svůj prvý.
54
V slunci.
Tvář nebes usmívá se v kraje,
kam oko hledí, všude zář,
slyš, cvrček na housličky hraje,
roj včel med z květů lípy ssaje,
a vesel pták je, písničkář.
Pln štěstí spouští ke mně dolů
své lásky dojímavou zvěst,
již uvil z radosti i bolu
a volá: „Bratře, leťme spolu,
kdo zpívá, můž’ se také vznést.“
A duše, zjevem krásy jata,
pout rázem zapomíná všech,
a toužně jako včela zlatá,
výš k slunci do blankytu chvátá,
jas na čele, pyl na křídlech.
55
V máji.
Chvíle blaha, máje doby,
všecko samý lesk a květ,
červánky se nebe zdobí,
růžemi se zdobí svět.
Samá záře, samá vůně,
samá píseň, samý zvuk,
leknín zdiven stoupá z tůně,
skřivan padá v ňadra luk.
Samá kouzla, samé divy,
samé kvítí, samý ruch,
samou láskou k boku nivy
útulně se vine luh.
Máji, to-li všecko zmůže
síla tvá, všem laskav buď:
dej též červánky a růže
v strádající lidskou hruď!
56
Všude píseň!
Všude píseň! Tajemně a tiše
Bůh na nivy blanách zlacených
snivé zemi vonné básně píše,
luh obloze kvítím lásku dýše;
setby moře zeleně se vlní,
zvonky ptačích srdcí blankyt plní,
sny se rodí v temném hvozdu lůně;
vínem jara zas jsem opojen,
ó kéž navždy bych už v taký den
utonul v tom moři květné vůně,
jež vlnami krásy v hruď mi bije;
kéž bych v náručí tvém zhynul – poesie!
57
Jarní slza.
Co kouzla má ten krásný čas,
když s luhem obloha se snoubí,
když kvete bez a metá klas
a mušky svítí v lesa hloubi;
když perlami kryt bystřin kraj
a kvítím ňadra sivých strání,
když pták se vrací v rodný háj
a v srdce dávné vzpomínání!
Ó, nejkrásnější ze všech dob,
když strom pln květnatých je třásní,
když věnci zdoben milý hrob
a vroucí mysl kytkou básní;
ó chvíle tužeb tajemných,
ó čase lásky, blaha, krásy,
proč kolem skrání pěvcových
tkáš růže as, leč perly v řasy?
58
Snad proto rosou vlažíš zor,
by jasných pohledů byl schopen,
že nebe líbá hlavy hor
a v kráse celý svět je stopen?
vždyť jinak, zdaž by uviděl
chor štěstí ždáním, znaven prací,
že také jemu s horských čel
v boj žití mír a smír se vrací.
59
Pod koly.
Jih svěže teplým křídlem chví
a hravě v ňadra stromů věje,
z nichž sněhový a nachový
květ vonný padá do koleje.
A slétá na ujetou zem
jak motýlové jara mnozí;
dřív líbán zlatým paprskem
a nyní zajedou ho vozy. –
Toť osud krásy na cestách,
v nichž život davům pro potěchu
vůz těžký namáhavě táh’
se zbraní nákladem a chlebů.
60
Čekám!
Čekám písně, píseň nepřícházínepřichází;
hlava mi těžká;
v úbočích už zbujilo se mlází,
všude plno písní, moje schází;
proč nepřichází,
kde asi mešká?
Pole zmládla, luhy zpeřestily,
zkypřely hvozdy;
ze studánky červenky už pily,
skály jatou bystřeň propustily
a tutéž chvíli
les mladé drozdy.
Střemcha kvete, žežhulice kuká,
motýl se budí,
čilimník a planá růže puká,
v lipách zvoní píseň sladkozvuká,
ale má ruka
klade se k hrudi.
61
Čekám písně; šťasten nebudu-li?
Však proč se lekám?
Vytryskne, jak zdroj když tryská z žuly,
jen až hořec k pahorkům se stulí,
pomněnka k řekám. –
S růží jí čekám!
62
Kouzelnice.
Chodí Krása luhem
zlatým pláštěm kryta,
ze škol děti plaší,
drobné ptáky z žita,
sivé křepelice
z luhů bujné trávy
a spoutané dumy
z nakloněné hlavy.
Kráso, kouzelnice,
přiviň se mi k duši,
ať po tobě touhou
vždy mi srdce buší;
ať se všecko změní
v píseň sladkozvukou,
co mi snivou duši
žhavou rvalo rukou.
63
Kytice.
Ven, květy, čas už spěchá k letu,
ven z obalových kuklí všech,
ať družně do kytky vás vpletu
jak básník v píseň žert i vzdech.
Ty budeš základem, má růže;
kol tebe, oku v milý děk,
vždy po dvou připoutaných úže
dám vínek modrých fialek.
Sem tamo podléška buď bledá,
pak karafiát vrchem vnad...
„Proč chvat tvůj kvést, proč žít nám nedá?
mníš, že nemáme srdcí snad? –“
64
Vše usíná.
Ztich’ vůkol práce ruch a spor,
a pozvolna se stmívá,
mhla zahaluje čela hor –
i ptačí tichne rozhovor,
a střemcha úzkostlivá
mdle bílou hlavou kývá.
Jsi plna květů; její dech
v šíř vůkolím se proudí,
srn dávno v porostu si leh’,
a pod nohama vzdychá mech,
jak žal, jenž v hruď se loudí
a v dumách srdcem bloudí.
Vše usíná, vzdech usne též,
až zavzní jednou maní
hlas zvonku, jejž má v ňadrech věž –
ó, srdce lidské, už se těš –
jak teď zní na klekání
v smír bolestem i lkání.
65
Jak usnul drobných pěnkav rod
teď v skrýši kyprých snětí,
a malý střízlík pokraj vod:
tak usneš též, ať tobě vhod
ať ne! Zda sen to děsný? –
V tom skryta kouzla Vesny!
66
Komu dal Bůh jaro milé.
Komu dal Bůh jaro milé,
trhej růže si, ó věř,
rády ti z nich ruce bílé
vínky svijou na kadeř.
Komu dal Bůh jaro krásné,
nastřádej si kvítí v hrob;
v čas když slunce v mlze hasne,
jsou již luhy bez ozdob! –
67
II.
V ZLATÉM MOŘI KLASŮ.
[69]
Když zvony zní a zvonky kvetou.
Když zvony zní a zvonky kvetou
a zlato z černých roste lih
a luh si výská dětí četou,
jsem nejraději na polích.
I mně to náhle v srdci zvoní
a kvete, výská, prosto pout,
a v hlavě myšlenky se honí
a touží ptáky předstihnout.
Hloub v duši na sta zvonů zpívá
a na sta kvete zvonků tam,
a zevšad mně to šepce, kývá:
Pojď, snílku, neleň, pospěš k nám!
71
V pole!
Všecko mě to z domu žene:
pěkné chvíle, srdce tluk,
stromy deštěm osvěžené,
křoví šum i ptáků zvuk;
všecko si to řeklo v spěchu,
mou že bude škádlit krev:
vonná něha růžných vzdechů,
vánků van a děvčat zpěv, –
Nuže tedy, zjasním čelo,
klobouk s kvítím stranou dám;
aby srdce klidu mělo,
do polí se zatoulám;
než se Zora schýlí ke Dnu,
chci se duchem v krásu nést,
až si mezi kvítí sednu,
snad že také budu kvést!
72
Vítej, čase!
Vítej, čase prohřatý,
s ptačím zpěvem, poupaty,
s nezabudkou, sedmikráskou,
s růží, motýlem a láskou.
Vítej!
S vonným květem vítej nám
lidem, hájům, lučinám,
aby všecka země zkvetla
v štěstí paprscích a světla.
Vítej!
73
Když léta dechem zbují kvítí...
Když léta dechem zbují kvítí
a ze stébel se vztýčí klas,
chtěj nechtěj musím z domu jíti,
bych na ty divy patřil zas;
vše pojednou mě jaksi ruší,
jsem všude nepokoje pln,
až srdcem zapadnu i duší
do klasů rozšumělých vln.
Tam na pahrbek vonné doušky
svou těžkou hlavu položím
a skrze modré vzduchu roušky
zřím zášer hor i města dým,
a myslím s rozechvělou duší
na žití ruch a kvap a hon,
až srdce v hrudi náhle buší
a zní, jak o letnicích zvon.
I zřím, jak skřivan píseň nese
a květ svou vůni do oblak,
74
jak švarně srn si vede v lese,
a racek v hejnech slétá z mlak;
a slyším zpívat rákosníky
a štěhot drobných koroptvic,
a bělásky zřím lítat z viky,
a šedé vrabce do pšenic.
A zřím, jak bzučí nad mou hlavou
roj zlatě opásaných včel,
jež sladkou táhnou za potravou
kraj louky svěží na jetel;
ten rosou vlažen stále pučí
a na paličkách rudne květ,
v němž mladá křepelka se učí
svůj úkol z počtů: pětkrát pět.
A zřím, jak klučík roztrhaný
svou bosou nohu boří v prsť,
a na vše ohlédnuv se strany,
rve z jeteliny plnou hrsť;
to pro miláčka trhá, věru,
a ruče strká do kapes:
vše králík smlsne při večeru,
on sám však hladov lehne dnes! –
Tak třeba do večera bývá,
až pln je zrak a cit a sluch,
a když den kloní se a stmívá,
tu píseň v hruď mi klade Bůh;
75
ach, rád vás mám, vy luhy, lada,
a teskním-li, hned bývám zdráv,
když v slunci do duše mi padá
zpěv skřivánkův a vůně trav!
76
Bratří.
Mě druhdy srdce bolí,
leč sotva zpestří luh,
už k toulkám do okolí
mě nutí krev i duch.
Jeť křepelice snivá
mně sestrou v taký čas
a vábí mě a zpívá,
že stébla ženou v klas.
A slavík s rákosníkem
a vlaštka s linduškou,
jak u přátel jen zvykem,
mě na besedu zvou.
A konopka mi zpívá,
div nepukne jí hruď,
a mlynářík mi kývá:
„Juž jako doma buď!“
77
A pěnkava mi zvoní:
„Viz, jaký máme mech!
Až slunce hlavu skloní,
přijď, chceš-li, na nocleh!“
A skalník s jalovčákem
mě vábí: „Málo dbáš.
Což nejsi také ptákem?
což nejsi zpěvem náš?“
A černohlávci bratří
i shory sýkořic,
jak k lesu jít mne spatří,
hned vyletí mi vstříc.
A lejsek na mne píská,
a strnad s rorejsem,
když nejdu, hned si stýská
a bádá, kde že jsem.
A sedmihlásek volá
a stehlíkův zní zpěv:
„Ej, kamaráde, hola,
proč nejdeš? zjev se, zjev!“
A čížek, švihák luhu,
i žlutý konipas
ptá udiven se druhů,
kde zase meškám as?
78
A skřivan vzdychá polem,
a boučím hvízdá kos,
že za Vesniným stolem
přec ještě schází kdos.
A střízlíček, hoch ptačí,
a modráček a drozd
svém po způsobu pláčí,
že není pěvců dost.
A co je ptáků v kraji,
co má jich sad i luh,
mě všichni druhem mají
a věrným, při sám Bůh.
Toť vrchem mého štěstí,
že v ptácích bratry mám
a drobné zpívám zvěsti
svým českým dědinám.
79
Bez odvětu.
V plášť královský se oděl den,
kraj nádherně je vyzlacen,
les vůně pln i zvuků,
výš o píď zkypřil svěží mech,
a holub vzlétl z veských střech,
a šipky z dětských luků.
Z niv hrdliččin se řine smích,
a datel se žlunou se zdvih’
v duť z práchnivělých suků,
a z plané hrušky prostřed lad
už naposled se vlní snad
v les žežulčino „kuku“.
Vše pyšní se, vše samý div:
hor vážná čela, ňadra niv,
i plece statných buků,
i v rosných kapkách padších v luh
ty čarné zjevy drobných duh:
krás příval v ladném shluku!
80
Kraj sní svůj nejvábnější sen,
jak motýl skrytý pod lupen,
když stolístky jsou v puku,
v ten čas je země v ruchu svém
též z kukle vzletším motýlem
ve kolotném hvězd pluku.
Čím zemi zdobil boží dech,
to pylem nese na křídlech
a v slavíkově tluku,
jenž v listnatém je stromu skryt,
jak poupě rozvíjí se cit
prost všetečného hluku.
Jen člověk, živá známka stop
té cesty, jíž šel Adam v hrob,
ku pláči pozdních vnuků,
chví smutkem se a táže plach:
Co jsem, co budu? a jen strach
mu s rukou spíná ruku.
81
Jasno.
V dvoraně hvozdu jaké divné hody,
kolkolem samý slunný jas,
v zrcadla velká změněny jsou vody,
a v malá slzy pokraj řas.
V zrcadlo rudé každá krůpěj krve,
popěvku poupě každý sten,
skrytě co spalo v nočním temnu prve,
to zbudil zlatou zoří den.
Jak je vše krásno! Mám-liž žalem břísti,
že ve všem smrt je? Buď jak buď!
jak pták chci zpívat skrytý v stromů listí,
navždy až pukne stará hruď!
82
Světluška.
Překrásný, rozkošný letní den!
Na nivu směje se chlum,
růžemi červánků opleten
pyšní se chrámek i dům;
mlžiny stoupají do oblak,
po polích šíří se zpěv,
nevím, proč v prsa mi náhle tak
zázraky vkouzlila krev.
Vše je tak přítulno, samý div:
setí i tráva i květ,
krásněji, vábněji jaktě živ
nezřel jsem smáti se svět;
uprchlo, ňadra co rozrývá,
všude je vůně a zář,
nad jiné půvabně odkrývá
nebe svou líbeznou tvář.
Za cestou opodál na luhu
zdobí se růžový keř,
83
na nohou pichlavou ostruhu,
na hrudi listnatou šeř;
klobouček mistrovně robený,
růžičky za ním jakojak krev –
rytíř to přešvarně zdobený,
z ňader mu zní ptačí zpěv.
Trhám květ jetele na trsu
rostoucím podál mých stop,
do dírky dávám jej na prsu:
Na cestu srdce mi zdob!
V tom už naň motýl usedá –
med květu poutá ho zvlášť –
tykadla zdobí mu zlatý pyl,
na plecích skvostný má plášť.
Jak krůpěj s oblaku hozena
s rozkazem „démantem buď!“
zalétá v soumraku zrozená
světluška v zvonkovu hruď;
slyším, jak tajemně zazvučel,
chvěl se – snad zazvonil as –
jakoby světlušce říci chtěl:
„Dlouhý jsem čekal tě čas!“–
Divno! Mně rovněž do duše
zaletla – žehnána buď –
myšlénkamyšlenka, snivá světluše,
jasníc mi oko i hruď;
84
na křídlech srdce tajemných
do oblak vznáší se výš,
ke zřídlu písní skřivánčích,
v pohádek hvězdnatou říš. –
85
Lípa na návsi.
Ves klidna za poledne,
vše tiše odpočívá,
jen na návsi ta lípa
svou starou hlavou kývá.
V té lípy čarokvětu
jsou divné věci skryté:
tlum zvěstí z dávné doby
a báje rozmanité.
Těm lípa učila se,
když mladou ještě byla,
a sivá prababička
s ní večer hovořila.
Ta lípa naslouchala
a klonívala hlavu,
by neušla jí žádná
z těch divných zkazek davu.
86
Teď v měsíčné-li noci
tou lipou vítr duje,
vše vůní svou té vísce
zas lípa vypravuje.
List každý něco šepce
a ševelí a šumí –
kdo ještě v štěstí věří,
ten všemu porozumí.
87
Svatodušní vyzvánění.
Zvoní vísky všemi zvony,
svatodušní slaví hod,
českých polí přes záhony
zní to v lůně hor i vod;
zní to jako požehnání,
jako zvučný země sen,
z luhu, sadu, ňader strání
květy pučí k slunci ven.
Zvoní vísky zvony všemi
přes daleký lán i luh,
opatruj tě, rodná zemi,
opatruj tě milý Bůh;
dej ti zář a dej ti vláhu,
jaré síly ruch a zdar,
a na volnou cestu k blahu
ladné květy vábných jar.
Vísky všemi zvony zvoní:
„Rodná vlasti, zdráva buď,
88
kéž Bůh perle štěstí roní
ve tvá ňadra, ve tvou hruď;
v plod ať žene na vzdor zlobě
každý květ tvůj, každý klas;
naše síla vzniká v tobě,
a tvé štěstí vzniká v nás!
89
Jasná noc.
Noc dusná. Vůni dýše sad,
a v klidném snu dlí víska,
radost mé duše je daleka
a nebeská klenba tak blízka.
Výš v blankyt ruku pozvedám,
a oko se mi nítí,
rád bych si kytici natrhal
z hvězdného na nebi kvítí.
Leč zřím, jaký jsem ubožák,
a srdce mě až zebe,
květů těch nikdo z nás neurve,
leč šťastným v hruď sype je nebe.
Já šťastným nebyl, budu však –
proč, vláho, plníš zraky –
z milých co očí mi padne v hrob,
to zjasní mou památku taky!
90
Letnice.
Bláh hledím s duší rozechvělou
na léta budící se ruch,
na hvozdů krásu přitemnělou
a na zpestřený kvítím luh,
kde ženci vesele si pějí
a s nimi v kole dětský sbor;
tvář rudne při kolotném reji
a vlásky čechrá vánek s hor.
Jsou letnice a děvčat řada
na kvítí vyběhla si ven,
jež na kytky a vínky střádá,
než bude palouk pokosen;
hle, všecko trhá touhou ručí
mák, zvonky, polní lilije –
však kolik květů vzniká, pučí,
z nichž nikdo kytic nevije!
Jest rovněž jako v duši pěvce:
jen tu a tam je urván květ,
91
co zůstalo však na větévce,
dál krásu dýše v ňader svět;
co pěvec druhdy v kytku pojí
a skvostem rosí nachovým,
to urval maně, druhé stojí,
až pokoseno hyne s ním;ním.
92
V moři květů.
Pln květů luh i chrám i rov
i mysl druhdy snivá;
hruď plna písní beze slov
a citu duše tklivá.
Pln slunce za dne stromů list
a za noci pln rosy;
čím blažen vůkol svět – jsem jist –
i člověk v srdci nosí.
Vše kouzlem omlazuje čas:
trn meze, polní hruši,
šum lesa, ptáků zvučný hlas,
i tvorstva znylou duši.
93
Letní večer.
Ňadra má plna jsou skřivánků,
hlava má plna je květu,
blažen bych k srdci přivinul
zázrak těch hvězdnatých světů,
v moři jež tamo oblačném
tajemnou krásou se jasní,
až srdce v slunném nadšení
jásavou vyznívá básní.
Kouzelný letní večere!
Jasmínu dobo i růží!
Vše, co jsem druhdy procítil,
znova se mysli mé druží;
nesena divem přírody
duše má v božském je vzletu,
ňadra má plna jsou skřivánků,
hlava má plna je květu.
94
Červencová noc.
Po kraji ticho; nad lesem
hvězdnatá dráha se šíří,
plášť zlatých klasů skrývá zem,
traviny perlami hýří.
Svěžími květy dýše luh,
křepelky tesklivě tlukou,
dálnými poli kráčí Bůh,
žehnaje teplou je rukou.
V úplňku měsíc rozjasněn
hladinu rybníka líbá,
v duši mé zpívá dětství sen,
na prsa hlava se shýbá. –
95
V dešti.
Prší, prší. Nebe láskou jato,
na milostně rozháranou zem
vrhá blaha polibky a zlato,
jak Zeus Danai – a květným rtem
šťastná země šepce slova touhy,
lásky sen mu vypravujíc dlouhý.
Každé slovo skřivánčí je sloka,
růží rozvitou je každý vzdech;
země hledí nebi v zázrak oka,
toužíc stkvít se v jeho plamenech;
víť, že božstvím pod tím srdcem v hrudi
k spáse přírody se Krása budí.
96
Blaho.
Jestliže v úzkostech
srdce Tě bolí,
vyjdi si v červáncích
do letních polí;
znikajíť starosti,
ňadra jež plní,
když moře klasové
zlatem se vlní.
Skřivánek ze žita,
linduška z mlází
zvučivé granáty
v srdce ti hází;
zapadáš v hlubinu
slunce a krásy,
až rosou blaženou
zvlhnou Ti řasy.
97
Kouzelný čas.
Už rudne jetel, rudne mák,
v říš blankytnou se vznáší pták,
a z drobných v hrudi lesa hnízd
zní písklat první hvizd.
Den líbezný jde přes nivy,
s ním dětí jásot zvonivý,
květ louka má a pole klas
a člověk křídla zas.
Chce oblétnouti celý svět,
chce urvat žití zlatý květ,
chce vrch mít blaha, štěstí, zdob,
a zapomíná hrob. –
98
Ranní procházka.
Když země byla sluncem celována,
na koncert skřivánků jsem vyšel z rána;
po lukách slunné pobíhalo světlo,
a z ňader ptáků množství zvonků kvetlo.
To bylo v červenci, kraj mladl po okolí
a nevěděl, že někdo dumá v poli
a za tou krásou potulnými sledy
snad netušeně kráčí naposledy.
99
Stín.
Byl utěšeně krásný den,
par prosty byly doly,
v mých ňadrech zlatý klíčil sen,
já vytratil se z domů ven
a toulal jsem se v poli.
Kol samý ruch a samý šum,
div nezbloudíš v té směsi
výš na paty se vzpínal chlum,
a polesného nový dům
zří jasnou tváří v lesy.
Vše pyšní se, tu květ, tu klas
aj, tuší, tuší, že je čas,
v němž květ ji bude věnčit zas
a zdobit bujnou hlavu.
100
Šíp na mezi však pyšen zvlášť,
hle jak se dvorně kloní,
že černý motýl, bílým v zášť,
vzal zlatem ovroubený plášť
a u něho se sloní.
Vše veselo, vše samý zpěv,
kam snivé oko hledne,
hruď skály pučí; strom má krev,
a sedmihlásky ňadra děv
a v řece leknín bledne.
Ó, jak jsem vesel, jak jsem bláh
v té čarodějné době!...
Tu skřivan nad hlavou mi táh’
a co jsem tušil v tajných snách,
již prozpěvoval sobě.
Kdo tedy víc? dím kloně zrak –
proč srdce mé se děsí?
Stín pod sebou měl nízko pták,
a mně – v ráz zakalil se zrak –
hned na paty se věsí.
Teď věděl jsem, že méně jsem
než pták, než motýl všaký;
nech skráně líbá nebes lem,
přec noha hloub se boří v zem,
a v před a v zad jsou mraky.
101
Česká pole.
Široširá pole, široširé lány,
buďte pozdraveny, buďte požehnány!
Budiž požehnáno, co vám z ňader roste,
buďte požehnáni zpěvní nebes hosté.
Vše buď požehnáno, co vám z hrudi pučí,
i ta bystrá řeka, jež vám v srdci zvučí.
I té řeky perle i to její proutí –
ach, kéž vás lze všecka vroucně obejmouti.
Všecka obejmouti, všecka zulíbati,
od výběžku hory ku poslední hati.
Od zlatého klasu do metlice prosté;
vždyť z vašeho žití naše žití roste!
102
Tři lány.
Ovsa lán, žita lán, pšenice lán třetí,
pěkně vzešlo, pěkně zrostlo, záhonů mých setí!
Ovsa lán, siný lán s jetelinou dole,
pro mé koně, vrané koně, Bůh tě žehnej, pole!
Žita lán, plavý lán, mák a chrpa v žitě;
žito na chléb, kvítí v ruku pro tebe, mé dítě!
Pšenky lán, zlatý lán, klas se dolů sklání;
vrabci snědli polovici, druhé snědí páni.
103
Stará píseň.
Šel za noci jsem žitným polem
a z dálky ozýval se zpěv,
žeň zlatá vlnila se kolem
a ve mně vlnila se krev.
Jak divně u srdce mě chytla
ta píseň zastaralá dnes,
jak ptáče z dívčích ňader vzlítla
a probouzela citů směs.
Já zůstal stát jsem prostřed klasů,
jež skrývaly mě v zlatý krov;
a v duši mé z těch vzrostlo hlasů
jak v nebi hvězd, v ráz moře slov.
Slov moře krvavých i bílých,
jak v žití city rostou v nás...
Vy drazí, všickni v takých chvílích
zas slyším vás a líbám vás.
104
Vrchol léta.
Stráně, luhy samé kvítí,
zlatý klas má obilí,
rosou, jež se sluncem nítí,
motýli se opili.
Jako četa dobrodruhů
poletují sem a tam,
květné víno šlo jim k duhu,
však kam půjdou na noc, kam?
Dobrodruzi! Kamž by spěli,
kamo vítr, tamo plášť,
v celém hejnu vyletěli,
ráno zhyne každý zvlášť.
105
Odkvetlé růže.
Kvetly růže: bílé, rudé –
opadaly, co teď zbude
lásce pro radost?
Jejich vůně prchla světem,
s jakým se as vrátí květem
nový jara host?
Hle, jich zbytky! Nuž z těch zbytků
natrhej si ještě kytku,
snad někoho máš,
komu ještě, když ne sobě,
v zahynulé růží době
radost uděláš.
Nikdo-li však v světě není,
kdo by na hruď v potěšení
106
tisk’ těch růží směs,
pak s perlami slzné vláhy
na hrob svatý ti a drahý
s modlitbou je nes!
107
Ve žních.
Sbor:
Vstal na východě krásný den
a směje se nám do oken,
hej vzhůru, chaso mladá!
Jak plamen rudne v setí mák,
a vesele kde jaký pták
i zpěvák písně skládá.
Jak zlato svítí polí klas
a volá žence: „Máte čas,
než vytratí se rosa,
však jižních vánků teplý dech
už blažen těká po žitech
a k zemi shýbá prosa.
Ženci:
Tož ruče k pasu toulec dán
a na plec kosu – čekáť lán –
108
ať položíme žita,
sbor děvčat přijde záhy snad
a sváže snopy v hojný řad,
i kytka bude svita.
Děvčata:
Ba pospíšíme záhy k vám,
jeť smutno, kde je sekáč sám
a k písním schází hlasů,
snad zavítá i hospodář
a čelo vyjasní i tvář;
rád veselou má chasu.
Ženci:
Ej klaď se, zlaté žito, klaď,
ať požata je bujná hať,
s ní chrpy, mák a stračky...
Děvčata :
Z těch kytku, chlapci, rychle sem,
vám za kloboučky navijem
i za své šněrovačky!...
Hospodář:
A věru pěkný žita lán
je položen a posekán
a řádně svázán všudy,
109
tož ať vás těší ještě dnes
ta našich písní švarná směs! –
Sem píšťaly, housle i dudy!
Sbor.Sbor:
Při práci i při kvasu
žehnej, Bože, tomu hloučku
s kyticemi při pasu,
s kyticemi na kloboučku;
až se práce všecka zdaří,
dáme věnec hospodáři;
veselý nám kyne čas;
zazpíváno,
zadudáno
hude zas a zas!...
10§§110
III.
KDYŽ JESEŇ KRVÁCÍ.
[111]
Stromy se modlí.
Šedivé brvy sever stáh’,
k odletu ptáci se shodli,
šumí to v stromů korunách,
každý se tajně modlí:
„Paprsku zlatý, o prodli!“
Modlí se listím uvadlým –
vyschlými jazyky kmetů:
„S Bohem buď, zemi, zdali vím,
opět-li za jara zkvetu
polibkem Vesnina retu?
Nebývá blaze v nitru mém,
ze sněhů řeka-li pije,
leda když v těsnu květovém
pták dětem kolébku vije,
na niž je křídlem svým kryje.
113
Vím-li, zda k hnízdu ptáci zas
po zimě budou se znáti?
Zima se blíží; v krátký čas
budu snad na věky spáti
v klíně tvém, země, všech máti.“
114
Niti Jeseně.
Jeseň bílé niti
na vřeténko točí,
a mně pozdní rosa
napadala v oči.
Sever v žlutém listí
na píšťalku hude,
ptáci v dálku letí,
smutno, smutno všude!
A ty sivý ptáku,
popěvku můj snivý,
opustit-li hodláš
také snad své nivy?
Zůstaň při mně, drahý,
chlad se vzmáhá kolem,
větry poběhlíci
hašteří se polem.
115
Ostřenými hroty
na vše strany perou;
peroutky ti zlámou,
na krev srdce sderou.
Zhyneš jejich dechem
dřív než šipkou z kuše
a bez tebe zhyne
ubohá má duše! –
116
Skvosty nejkrásnější.
Ztratilo se kvítí z luhu,
zřídly špačků sbory,
opadala bujná lípa,
došuměl dub chorý.
Jeseň v hávu mlhovitém
pokraj hvozdu sedla,
aby rukou mrazem skřehlou
předivo své předla.
Přede, přede neustále,
přede ruče, hbitě
a se stromu na strom věší
šedivé své nitě.
Komu přede, komu váže,
komu v pásma skládá?
Zda mi jemné pleny chystá
nebo rubáš spřádá?
117
Nevím, srdce tušit nechce,
ale přece tuší:
trudno, žalno v sivé hlavě
smutno, teskno v duši.
Však, proč věčně s trudnou hlavou
vzdorná hruď má hádku?
Všichni budem rubáš míti
pěkně po pořádku.
Přede-li dnes jeseň pro mne,
jí se neubráním;
ale moje srdce vroucí
plno jedním přáním.
Ať mně vetká do rubáše,
tam kde srdce asi,
k osvětlení temné koby
troje drahé vlasy.
Totě skvosty nejkrásnější
ze všech, jež mi zbyly:
kadeř matky, kadeř ženy,
s kadeří mé Lily.
118
Léčivý spánek.
Co zbylo z květů, Jeseň plení,
chlad líbá zemi zvadlým rtem,
pták prchá, kraj je zabrán v snění
a mlhou odychujeoddychuje zem.
Mne jímá žal, má duše kvílí,
že vše, co vzchází, musí mřít,
a zděšen volám: „Ustaň chvíli!“
a Jeseň šepce: „Tak chci mít!“
Chceš zkvétající jaro v hrudi,
když všechen svět jal v náruč mráz?
Čas uspává, čas k žití budí,
a v spánku na vždy – bude snáz!...
119
Teskno.
Noc běží z lesa, mlhy rostou z dolu,
hvězd řeka nebeská se světle šíří,
a holá pole v němém truchlí bolu,
a v líce pavučin se věsí chmýří.
Pod rozložitou v poli stojím hruší,
ta listím krvácí, sýc v snětích sedí,
a já krvácím rozteskněnou duší,
a mimo kráčí smrt a v tvář mi hledí.
120
Vše zvadlo.
Zvadly, spadly všecky květy,
zvadlo, spadlo všecko listí,
na rubáš už zemi choré
Jeseň nit se jala přísti
jemnou a hebkou.
Od severu dujný vítr
zmítá její vlákna sterá,
utkává je v závoj šedý,
prostírá jej za večera
jemně a hebce.
Zahaluje hory, lesy,
vše, co v cestě stihne právě,
jak ta jeseň živobytí
zdroj myšlenek v lidské hlavě –
jemných a hebkých.
121
Protivy.
Smutno v poli, smutno v stráni;
jednotvárné zvonky stád
vstříc mi zvučí bez ustání:
Byl jsi šťasten? byl jsi mlád?
Mlčte, mlčte, plané zvuky,
k čemu vaše dotěrnost
růže-li mi padly z ruky,
mám jich v srdci ještě dost.
Tam to pučí, bují, kvete
dnem i nocí, v každý čas,
k jeseni-li pěvce zvete,
zve vás pěvec k jaru zas?
122
V les!
Podzimní vyjasnil se den,
nač mřít a hynout v síně skrejši?
Ven, do tmavého lesa, ven,
tam moje sny jsou nejsvětlejší.
Co v města hlučných ulicích,
kde jenom prach a klep a zmatky,
kde kupuje se ctnost i hřích
za chtíčem pošpiněné zlatky.
Chci hlavu v hedbáv mechu dát
a volné srdce k nebi vznésti
a z pršků slunce nachytat
své duši hrstku zlatých zvěstí.
Jeť snění veškeré mé štěstí.
123
Loučení podzimní.
Jdou hvozdem v soumraku mlh kmeti šedí,
krev Jeseně se jeví v ňadrech boučí,
a smutně země do tváře mi hledí
jak chorá máť, když s dítětem se loučí.
Je listopad; kraj temní se, den krátí...
Kde jsi, kde jsi, ty jara slunný jase?
Ó země, země, smutná moje máti,
zda s úsměvem se uvidíme zase?
124
V mdlobách.
Bez ptactva jsou lesy – smutné doby
bez ozvěny slunná ondy stráň,
Jeseň zvadlým kvítím zemi zdobí,
macocha jak pastorčinu skráň;
ani v rakvi nepopřeje vůně –
není mrtva země však, jen stůně.
V mdlobách leží přeubohá, mlčí,
nechat’ zpupný člověk hruď jí zryl,
nechť se milý ondy vánek zvlčí,
nechať déšť, jenž útěchou jí byl,
promění se v těžkozrnné sutky,
ona vítězně z té vyjde půtky.
Vzejde, zkvete; rubáš smrti shodí,
až zachvěje světem bouře vzdech;
víť; že v choré škebli skvost se rodí,
v ostnech růže, v lůně skály mech,
blesky v bouři, čin v dumavé skráni,
v tlaku vzdor a život v umírání.
125
Smír.
Mlhavý stín podjeseně do údolí kráčí:
celé nebe zamračeno, niva má se k pláči;
od východu vánek letí, spěchá přímo k jihu,
zvedá v háji pohozenou podjeseně knihu.
Obrací v ní zlaté listy a zas křídly třese,
do klínu ji na památku nivě z háje nese;
přeletí to líce nivy, jako slunce proudem,
klidně čeká usmířena věčným božím soudem.
126
Podzim.
Jeseň v břízách na housle si hraje,
olše k tomu zpívá,
snivá lesa lípa u pokraje
takt jim kývá.
Stará jedle, pamětlivá věků,
v hlavě plno zvěstí,
vypráví, jak zřela vzrůstat řeku
v mlačném klestí.
Hrom jak zhlédla v ňadra skály žhavou
zlostně bušit pěstí,
k loupeži zvěř pospíchati dravou
na rozcestí.
Jak viděla jedle nebetyčné
šednout v horském kouři,
s vrchů skákat vodopády ryčné,
stenat bouři.
127
Kterak lotřík v český rod se vmísil
všemu lidu k strasti,
až Bůh nové bohatýry vzkřísil
zbité vlasti.
Slyšel jsem tu jedli, hruď se chvěla,
srdce divně vřelo,
chladná ruka marně konejšila
žhavé čelo.
Je to pravda, co ta jedle řekla,
či jsou zkazky?
Kde jsou bohatýři? Slza stekla
v líce vrásky.
128
Mlha.
Hle netvor veliký, jenž šedých kosem pln
vyrůstá v jeseni jak v moři chomol vln,
a pije z močálů a z rybníků a řek –
zas krajem toulá se a za ním vraní křek.
Niv srdce zakrývá a plecem mohuten
skal soutky zaléhá a ve svůj béře plen,
a všude brodí se a vleče tam a sem,
a v slujích čenichá svým vlečným chobotem.
Kéž lovec vznešený už s toulem zlatých střel
v kraj navrátí se nám, by jeho šípy mřel
ten dravec zamlklý, a oddechnul si luh,
a na zem sklíčenou se v lásce usmál Bůh.
129
Mraky.
Jako černý zvon je nebe, všude mraky,
s ohnivými nebem jezdí bouře draky.
Žádná hvězda nekmitá se v nebes tůni,
hrom kdes v horách zabloudilý hněviv duní.
Blesk, zrak jeho vyděšený, zas a zase,
jak zrazené lásky výkřik zachvívá se.
130
IV.
V RUBÁŠI SNĚHU.
[131]
Příchod Zimy.
Sletují se špačci, stráň je holá,
Jeseň přede hedvábný svůj tret,
sivá Zima s vrchů v kraje volá:
„Přijdu hned!
Přijdu zítra, zjasním svahy chlomků,
blesk je ukryt, upoután je hrom –
kmentem budou střechy vašich domků,
kytkou strom.
Roztočím kde které kolovrátky,
vzbudím v síních veselí a ruch,
ne-li květy samy, přijde zpátky
jejich duch.
V oknech bílým skvostem tkvíti budou,
v slunci měniti se zas a zas,
než je v obdobu zas vtělí rudou
jarní čas.
133
V písně změním různé hlasy ptačí,
cukrování hrdliččino v smích,
jemuž ani síňka nepostačí,
v níž se zlíh’.
Najdou se tu povždy družka s druhem;
nebude-li krásnější to čas,
nežli ten, jenž teskliv roní luhem
slzy s řas?
Líci vtělím květ planého máku,
vzdech váš zašumí jak v chůzi vřes,
srdce budou jako hnízda ptáků:
písní směs.
Vánek změním v lásky celot plesný,
růži v purpůr na děv vašich rtech,
a ty bílé astry tomu ve sny,
v hrob kdo leh’!
Každému dám něco za náhradu,
čím by si jak v létě hrdě ved’ –
po špičkách se k vašim nivám kradu,
přijdu hned!“
134
Zima se plíží.
Zima se plíží v plachetce šedé,
hvízdavý mráz ji za ruku vede,
na stromech listí se třese:
„Větvičko, rozlučme se!“
Divoké bouře netvorné dlaně
nasejou sněhy na stromů skráně,
strhnou nás v zlolajné zlobě,
nikdy víc nepřijdem k sobě!
Ty až se oděješ lahodným květem,
budem – ba nebudem blouditi světem,
z vlákna, jež v žebrách se kryje,
pták svoje hnízdo si svije!“
„Aj, snad je právě na místech zrobí,
kde jsme dřív šťastné trávily doby;
tak budem přece jen spolu;
listové, nač tolik bolu?“
135
Sníh.
První sníh
snáší se s oblak k zemi
na vlhkých perutích.
Jaký to rej!
Strom chytá jej
suchými haluzemi
a tiskne k hrudi.
Jak smutno! Všude
naseto listí rudé,
s křikem se ptáci budí:
„Sníh, sníh!
Jak s námi bude?
Zaleh’ nám kraje chudé
v neblahé chvíli
sníh bílý,
nevlídný, bílý sníh,
první sníh,
první bílý sníh!“
136
První sníh
když náhle na hlavu padne
z chvil žití žalostných,
a střást jej chceš
a nemůžeš,
ač pod ním lebka chladne,
mrazí tě, mučí,
tíží a pálí;
mlha ti oči halí,
a v ňadrech výkřik zvučí:
Sníh, sníh!
Ó, života blude!
Věčný-li květ je všude?
Chvilku jsme žili –
a snili –
na vše než padl sníh,
bílý sníh,
věčný bílý sníh!
137
Štědrá zima.
Chumelí se, bílé vločky pyšně
ve vzduchu se točí,
zas jak z jara v kment se šatí višně,
a pták na klokoči
povívá si křidélkoma svýma,
nezpívá však, smutně hořekuje:
„Běda, sever perutě mi ryje,
sníh rukama třesa ledovýma!“
Však mně jinak; miluju tu dobu
spánku země matky,
v sněhovém když rozmýšlí se hrobu
jarní na pohádky,
až otevře fialkové oči,
povzdechne si rozprouděným zdrojem,
zazpívá si mladých ptáků rojem
a své čelo do červánků vnočí.
138
Ach, vždyť toho nese vrchovatě
darem, věrná druže:
hvězdnou setbu na luhy i hatě,
na tvář bledou růže;
horských strání čela mile jasní,
ledy hladí na klouzačku dětem,
sněti stromův obaluje květem,
a mé srdce podsněžkami básní.
139
Vyčkej času.
Smutno kolem!
Nad kvetoucím dřív a smavým dolem
led a sníh se kmitá;
od strnulé horské říčky prahů
s křikem, jak by duše vrahů,
vran šedivé mračno lítá.
Křik’ bych málem,
chorá ňadra chtí mi puknout žalem,
jenž v mé duši brojí,
ale srdce ve zpomínek skrytě
jako při hře uschované dítě
přece vzkřiknouti se bojí. –
Buď jen tiše!
vždyť už fialkami jaro dýše
pod příkrovem sněhu,
jeho jemné chvějící se rety
budí stromy, motýle a květy
a svět celý v netušenou něhu.
141
Z nenadání poskočí si zlaté slunce v pláni
radostí, že pět slyšelo ptáky,
a pisklata v hnízdě zřelo žvavá;
všemu v ústret vyjde Vesna smavá,
vyčkej času, doufej; tobě taky!
141
Klam.
Že horská zima přináší jen muka?
Ne, ne, já nevěřím, to pouhý klam!
Květ nesčetný tam v nebes luhu puká,
květ nesčetný i v luhu ňader nám.
Že jíní teď zas na stromy se věsí?
Ne, ne, já nevěřím, to dobře znám!
Skvost drahý jest, jenž v milé světel směsi
dal nivám čas i lesa dvoranám.
Že ptáci v dál už zanesli své zpěvy?
Ne, ne, já vím, šli v jihu slunný chrám,
a ne-li vně, zde v srdci se mi zjeví,
jich písněmi své srdce léčívám.
Že ticho kol? Můj Bože, vždyť to zvučí!
Ne, ne, já nevěřím, suď každý sám –
kde? v nitru mém! Tam klíčí to a pučí,
rozkvétá můj svět, což o váš dbám...
Ó jaro, jaro! jak tě přivítám!
142
Touha po jaru.
Jaro, zašlé jaro,
přijdeš-li pak zpět?
Stále ještě dálný
zasněžen je svět,
stále ještě lesy
šedý svírá mráz,
jaro, milé jaro,
vrať se mezi nás.
Vrať se v slunném voze
do zapadlých hor,
ať nás obveselí
křídlatý tvůj sbor,
vrať se v zlaté záři,
aby bylo snáz,
s usmívavou tváří,
s kytkou sedmikrás.
143
Vrať se s kytkou blýštků
našim luhům vděk,
s kytkou pohaniny,
s kytkou podléšek;
s kytkou slunných pršků
vítáno nám buď,
zaleť s horských vršků
v každou lidskou hruď.
Proměň bílé pláně
v milou zeleň niv,
kočičky viň zdobné
v mladé proutí jiv;
proměň v bílé květy
stromů sněžný sen,
aby krásou všechen
svět byl opojen.
Jaro, milé jaro,
už se z toulek vrať,
dlouhé zimní noci
vnad svých kouzlem zkrať;
zrak tvůj fialkový
a tvůj růžný dech
jas a radost snesou
v ňadra lidí všech.
144
OBSAH.
I. PO ROZKVETLÝCH MEZÍCH.
Tklivé doby13
Tajemné volání14
Jaro (K obrazu Andrioliho)15
Požehnání19
Zamilování20
Roztoužená země22
Probuzení23
Procitlý svět25
Tajemná doba26
Raněná lípa27
Země touha28
Vzduch zaznívá ptačím zvukem29
Jarní ruch30
Vzhůru31
Taje33
Mráz březnový34
Zas usmály se dálné kraje35
Zvěst Krásy37
Nový život38
Když zelené jaro se blíží39
Dutý štěp41
Vzduch42
Čas míru43
Sklání se jedle k svěžím hlavám buků44
Touha políbení46
Starostlivá Vesna47
Kouzla48
Ptačí písně49
Krásy zář51
[145]
Srdce zasněžené52
Útěcha53
Klíčení54
V slunci55
V máji56
Všude píseň57
Jarní slza58
Pod koly60
Čekání61
Kouzelnice63
Kytice64
Vše usíná65
Komu dal Bůh jaro milé67
II. V ZLATÉM MOŘI KLASŮ.
Když zvony zní a zvonky kvetou71
V pole!72
Vítej, čase!73
Když léta dechem zbují kvítí74
Bratři77
Bez odvětu80
Jasno82
Světluška83
Lípa na návsi86
Svatodušní vyzvánění88
Jasná noc90
Letnice91
V moři květů93
Letní večer94
Červencová noc95
V dešti96
Blaho97
Kouzelný čas98
Ranní procházka99
Stín100
Česká pole102
Tři lány103
Stará píseň104
Vrchol léta105
Odkvetlé růže106
Ve žních108
III. KDYŽ JESEŇ KRVÁCÍ.
Stromy se modlí113
Niti Jeseně115
[146]
Skvosty nejkrásnější117
Léčivý spánek119
Teskno120
Vše zvadlo121
Protivy122
V les123
Loučení podzimní124
V mdlobách125
Smír126
Podzim127
Mlha129
Mraky130
IV. V RUBÁŠI SNĚHU.
Příchod Zimy133
Zima se plíží135
Sníh136
Štědrá zima138
Vyčkej času140
Klam141
Tuha po jaru134143
Postřehnutá nedopatření tisková.
Str. 84. 4. řádek shora místo jako stůj jak.
Str. 84. 2. řádek zdola místo myšlénka stůj myšlenka.
E: až; 2002
[147]