Požehnání.

Adolf Heyduk

Požehnání.
Jarní bouře letí sadem, sněhy střásá stromů snět, co uniklo zimy chladem, v náruč slunce touží zpět. Vítám jej, té milé doby zkvétající země ruch; šťasten zřím, když keř se zdobí, zpívá les a pučí luh. Vítám jej, ač v jarní době v bouřích žití jsem se chvěl; dumám o nich, myslím sobě: „Trpěl’s snad, bys květy měl! Bouře ňader tvých i skrání, bouře srdce všecky, věř, nebyly než požehnání, aby zmlád’ tvých písní keř!“ 19