Země touha.

Adolf Heyduk

Země touha.
Bujně jih teplý v ňadra keřů dýchá, a bystřeň z klínu lesa toužně vzdychá jak dívčí ret, když hoří zrak a rudě kvetou ústa, a srdce peruť vzpíná se a vzrůstá a touží v let. Větévka květem odívá se holá, skřivánčí písní země k nebi volá: „Ó, skloň svůj zor! Pod tvého slunce líbajícím retem mých ňader poupata se stanou květem a kytkou prsa hor. Slyš, čekám už; mé srdce touhou trne, až nebe na klín vlaštovky mi shrne, a jelen zas po kypré mojí pleci k lesu skočí a černé hvězdy padnou srnám v oči a perly v břízy vlas!“ 28