Sníh.

Adolf Heyduk

Sníh.
První sníh snáší se s oblak k zemi na vlhkých perutích. Jaký to rej! Strom chytá jej suchými haluzemi a tiskne k hrudi. Jak smutno! Všude naseto listí rudé, s křikem se ptáci budí: „Sníh, sníh! Jak s námi bude? Zaleh’ nám kraje chudé v neblahé chvíli sníh bílý, nevlídný, bílý sníh, první sníh, první bílý sníh!“ 136 První sníh když náhle na hlavu padne z chvil žití žalostných, a střást jej chceš a nemůžeš, ač pod ním lebka chladne, mrazí tě, mučí, tíží a pálí; mlha ti oči halí, a v ňadrech výkřik zvučí: Sníh, sníh! Ó, života blude! Věčný-li květ je všude? Chvilku jsme žili – a snili – na vše než padl sníh, bílý sníh, věčný bílý sníh! 137