Vše usíná.

Adolf Heyduk

Vše usíná.
Ztich’ vůkol práce ruch a spor, a pozvolna se stmívá, mhla zahaluje čela hor – i ptačí tichne rozhovor, a střemcha úzkostlivá mdle bílou hlavou kývá. Jsi plna květů; její dech v šíř vůkolím se proudí, srn dávno v porostu si leh’, a pod nohama vzdychá mech, jak žal, jenž v hruď se loudí a v dumách srdcem bloudí. Vše usíná, vzdech usne též, až zavzní jednou maní hlas zvonku, jejž má v ňadrech věž – ó, srdce lidské, už se těš – jak teď zní na klekání v smír bolestem i lkání. 65 Jak usnul drobných pěnkav rod teď v skrýši kyprých snětí, a malý střízlík pokraj vod: tak usneš též, ať tobě vhod ať ne! Zda sen to děsný? – V tom skryta kouzla Vesny! 66