V mdlobách.

Adolf Heyduk

V mdlobách.
Bez ptactva jsou lesy – smutné doby bez ozvěny slunná ondy stráň, Jeseň zvadlým kvítím zemi zdobí, macocha jak pastorčinu skráň; ani v rakvi nepopřeje vůně – není mrtva země však, jen stůně. V mdlobách leží přeubohá, mlčí, nechat’ zpupný člověk hruď jí zryl, nechť se milý ondy vánek zvlčí, nechať déšť, jenž útěchou jí byl, promění se v těžkozrnné sutky, ona vítězně z té vyjde půtky. Vzejde, zkvete; rubáš smrti shodí, až zachvěje světem bouře vzdech; víť; že v choré škebli skvost se rodí, v ostnech růže, v lůně skály mech, blesky v bouři, čin v dumavé skráni, v tlaku vzdor a život v umírání. 125