Probuzení.

Probuzení.
Z bílého lůžka tajně zas panenská příroda vstává, v bohatý, temný lesů vlas perly a opály dává; nebe jest jako dívčí zor – blyskavé, kmentové třásně padají k zemi s temen hor, nad setím zpívá nebeský sbor, skřivánci, Vesniny básně. Jak živých zvonků zvučný tlum plno jich ve vzduchu visí, klepání srdce, křídel šum v blažený jásot se mísí; od jihu spěchá vánku dech motýlů třepotným letem na listy, skryté v pupenech; všecko má jakýs tajemný spěch dálným se rozhlédnout světem. 23 Největší klenot, co jich jest – slunce – jak zázrak se nítí: na každé mezi, v kraji cest, peřesté zvedá se kvítí; bystřiny kvapí s vrchu v dol do srdce nivy a luhu; hrdě se týčí květný stvol, z ňader se ztrácí tesklivý bol, rez starý z rýče a pluhu. Pod rádlem kypří černá prsť, rackové po brázdách bloudí; leskne se koní hnědá srst, z nozder jich pára se proudí; v písně se mísí bičů šleh, frkání koňů, šum klestí; vše zlatí slunce teplý žeh: oráče v kleče ramenech, skráň jeho, prsa i pěsti. Všecko se budí: sad i luh, stoleté duby i trsy, jakýsi zvučný proudný ruch protéká chorými prsy; nebeských ptáků valná směs zlatými křídly v nich věje, roste v nich vonný růží les – duch můj zří sdílně v českou ves spřádaje zkázky a děje. 24