Probuzení.
Z bílého lůžka tajně zas
panenská příroda vstává,
v bohatý, temný lesů vlas
perly a opály dává;
nebe jest jako dívčí zor –
blyskavé, kmentové třásně
padají k zemi s temen hor,
nad setím zpívá nebeský sbor,
skřivánci, Vesniny básně.
Jak živých zvonků zvučný tlum
plno jich ve vzduchu visí,
klepání srdce, křídel šum
v blažený jásot se mísí;
od jihu spěchá vánku dech
motýlů třepotným letem
na listy, skryté v pupenech;
všecko má jakýs tajemný spěch
dálným se rozhlédnout světem.
23
Největší klenot, co jich jest –
slunce – jak zázrak se nítí:
na každé mezi, v kraji cest,
peřesté zvedá se kvítí;
bystřiny kvapí s vrchu v dol
do srdce nivy a luhu;
hrdě se týčí květný stvol,
z ňader se ztrácí tesklivý bol,
rez starý z rýče a pluhu.
Pod rádlem kypří černá prsť,
rackové po brázdách bloudí;
leskne se koní hnědá srst,
z nozder jich pára se proudí;
v písně se mísí bičů šleh,
frkání koňů, šum klestí;
vše zlatí slunce teplý žeh:
oráče v kleče ramenech,
skráň jeho, prsa i pěsti.
Všecko se budí: sad i luh,
stoleté duby i trsy,
jakýsi zvučný proudný ruch
protéká chorými prsy;
nebeských ptáků valná směs
zlatými křídly v nich věje,
roste v nich vonný růží les –
duch můj zří sdílně v českou ves
spřádaje zkázky a děje.
24