Zima se plíží.

Adolf Heyduk

Zima se plíží.
Zima se plíží v plachetce šedé, hvízdavý mráz ji za ruku vede, na stromech listí se třese: „Větvičko, rozlučme se!“ Divoké bouře netvorné dlaně nasejou sněhy na stromů skráně, strhnou nás v zlolajné zlobě, nikdy víc nepřijdem k sobě! Ty až se oděješ lahodným květem, budem – ba nebudem blouditi světem, z vlákna, jež v žebrách se kryje, pták svoje hnízdo si svije!“ „Aj, snad je právě na místech zrobí, kde jsme dřív šťastné trávily doby; tak budem přece jen spolu; listové, nač tolik bolu?“ 135