Vyčkej času.

Adolf Heyduk

Vyčkej času.
Smutno kolem! Nad kvetoucím dřív a smavým dolem led a sníh se kmitá; od strnulé horské říčky prahů s křikem, jak by duše vrahů, vran šedivé mračno lítá. Křik’ bych málem, chorá ňadra chtí mi puknout žalem, jenž v mé duši brojí, ale srdce ve zpomínek skrytě jako při hře uschované dítě přece vzkřiknouti se bojí. – Buď jen tiše! vždyť už fialkami jaro dýše pod příkrovem sněhu, jeho jemné chvějící se rety budí stromy, motýle a květy a svět celý v netušenou něhu. 141 Z nenadání poskočí si zlaté slunce v pláni radostí, že pět slyšelo ptáky, a pisklata v hnízdě zřelo žvavá; všemu v ústret vyjde Vesna smavá, vyčkej času, doufej; tobě taky! 141