Smír.

Adolf Heyduk

Smír.
Mlhavý stín podjeseně do údolí kráčí: celé nebe zamračeno, niva má se k pláči; od východu vánek letí, spěchá přímo k jihu, zvedá v háji pohozenou podjeseně knihu. Obrací v ní zlaté listy a zas křídly třese, do klínu ji na památku nivě z háje nese; přeletí to líce nivy, jako slunce proudem, klidně čeká usmířena věčným božím soudem. 126