Roztoužená země.

Adolf Heyduk

Roztoužená země.
Sotva slunce zlatým šípem v jarní mlhy zalučí, už je země vzdychající toužně volá v náručí, jako žena roztoužená, v níž se plamen lásky vzňalvzňal, volá muže, by ji objal, k srdci stisk’ a zulíbal. Jak se družně k sobě vinou, ze rtů ret už rozkoš pil; země jásá; v květ se mění každý její vzdech a kvil, skvostným nachem hoří líce, vínem lásky hárá hruď. Země! Budiž matkou růži, matkou zlatých klasů buď! 22