Letnice.

Adolf Heyduk

Letnice.
Bláh hledím s duší rozechvělou na léta budící se ruch, na hvozdů krásu přitemnělou a na zpestřený kvítím luh, kde ženci vesele si pějí a s nimi v kole dětský sbor; tvář rudne při kolotném reji a vlásky čechrá vánek s hor. Jsou letnice a děvčat řada na kvítí vyběhla si ven, jež na kytky a vínky střádá, než bude palouk pokosen; hle, všecko trhá touhou ručí mák, zvonky, polní lilije – však kolik květů vzniká, pučí, z nichž nikdo kytic nevije! Jest rovněž jako v duši pěvce: jen tu a tam je urván květ, 91 co zůstalo však na větévce, dál krásu dýše v ňader svět; co pěvec druhdy v kytku pojí a skvostem rosí nachovým, to urval maně, druhé stojí, až pokoseno hyne s ním;ním. 92