Dutý štěp.

Adolf Heyduk

Dutý štěp.
Běží Vesna bujnou travou, les jí v ústret kývá hlavou, a štěp dutý v pole kraji ramena svá rozpíná jí: „Vesno milá, milá Vesno, v skráni mé i hrudi těsno, zbytek krve mi tvá zlatá zář změnila na poupata. Tisíce jich všude vsuto, samý květ jsem, nesnesu to, nesvoláš-li ptačí schůze k slunným písním na haluze!“ Zavolala Vesna ptáky, zazpívali, kde byl jaký, a štěp dutý jejich zvěstí v zaniklé se vesnil štěstí. 41