Stín.

Adolf Heyduk

Stín.
Byl utěšeně krásný den, par prosty byly doly, v mých ňadrech zlatý klíčil sen, já vytratil se z domů ven a toulal jsem se v poli. Kol samý ruch a samý šum, div nezbloudíš v té směsi výš na paty se vzpínal chlum, a polesného nový dům zří jasnou tváří v lesy. Vše pyšní se, tu květ, tu klas aj, tuší, tuší, že je čas, v němž květ ji bude věnčit zas a zdobit bujnou hlavu. 100 Šíp na mezi však pyšen zvlášť, hle jak se dvorně kloní, že černý motýl, bílým v zášť, vzal zlatem ovroubený plášť a u něho se sloní. Vše veselo, vše samý zpěv, kam snivé oko hledne, hruď skály pučí; strom má krev, a sedmihlásky ňadra děv a v řece leknín bledne. Ó, jak jsem vesel, jak jsem bláh v té čarodějné době!... Tu skřivan nad hlavou mi táh’ a co jsem tušil v tajných snách, již prozpěvoval sobě. Kdo tedy víc? dím kloně zrak – proč srdce mé se děsí? Stín pod sebou měl nízko pták, a mně – v ráz zakalil se zrak – hned na paty se věsí. Teď věděl jsem, že méně jsem než pták, než motýl všaký; nech skráně líbá nebes lem, přec noha hloub se boří v zem, a v před a v zad jsou mraky. 101