Když zvony zní a zvonky kvetou.

Adolf Heyduk

Když zvony zní a zvonky kvetou.
Když zvony zní a zvonky kvetou a zlato z černých roste lih a luh si výská dětí četou, jsem nejraději na polích. I mně to náhle v srdci zvoní a kvete, výská, prosto pout, a v hlavě myšlenky se honí a touží ptáky předstihnout. Hloub v duši na sta zvonů zpívá a na sta kvete zvonků tam, a zevšad mně to šepce, kývá: Pojď, snílku, neleň, pospěš k nám! 71