Podzim.

Adolf Heyduk

Podzim.
Jeseň v břízách na housle si hraje, olše k tomu zpívá, snivá lesa lípa u pokraje takt jim kývá. Stará jedle, pamětlivá věků, v hlavě plno zvěstí, vypráví, jak zřela vzrůstat řeku v mlačném klestí. Hrom jak zhlédla v ňadra skály žhavou zlostně bušit pěstí, k loupeži zvěř pospíchati dravou na rozcestí. Jak viděla jedle nebetyčné šednout v horském kouři, s vrchů skákat vodopády ryčné, stenat bouři. 127 Kterak lotřík v český rod se vmísil všemu lidu k strasti, až Bůh nové bohatýry vzkřísil zbité vlasti. Slyšel jsem tu jedli, hruď se chvěla, srdce divně vřelo, chladná ruka marně konejšila žhavé čelo. Je to pravda, co ta jedle řekla, či jsou zkazky? Kde jsou bohatýři? Slza stekla v líce vrásky. 128