Skvosty nejkrásnější.

Adolf Heyduk

Skvosty nejkrásnější.
Ztratilo se kvítí z luhu, zřídly špačků sbory, opadala bujná lípa, došuměl dub chorý. Jeseň v hávu mlhovitém pokraj hvozdu sedla, aby rukou mrazem skřehlou předivo své předla. Přede, přede neustále, přede ruče, hbitě a se stromu na strom věší šedivé své nitě. Komu přede, komu váže, komu v pásma skládá? Zda mi jemné pleny chystá nebo rubáš spřádá? 117 Nevím, srdce tušit nechce, ale přece tuší: trudno, žalno v sivé hlavě smutno, teskno v duši. Však, proč věčně s trudnou hlavou vzdorná hruď má hádku? Všichni budem rubáš míti pěkně po pořádku. Přede-li dnes jeseň pro mne, jí se neubráním; ale moje srdce vroucí plno jedním přáním. Ať mně vetká do rubáše, tam kde srdce asi, k osvětlení temné koby troje drahé vlasy. Totě skvosty nejkrásnější ze všech, jež mi zbyly: kadeř matky, kadeř ženy, s kadeří mé Lily. 118