Skvosty nejkrásnější.
Ztratilo se kvítí z luhu,
zřídly špačků sbory,
opadala bujná lípa,
došuměl dub chorý.
Jeseň v hávu mlhovitém
pokraj hvozdu sedla,
aby rukou mrazem skřehlou
předivo své předla.
Přede, přede neustále,
přede ruče, hbitě
a se stromu na strom věší
šedivé své nitě.
Komu přede, komu váže,
komu v pásma skládá?
Zda mi jemné pleny chystá
nebo rubáš spřádá?
117
Nevím, srdce tušit nechce,
ale přece tuší:
trudno, žalno v sivé hlavě
smutno, teskno v duši.
Však, proč věčně s trudnou hlavou
vzdorná hruď má hádku?
Všichni budem rubáš míti
pěkně po pořádku.
Přede-li dnes jeseň pro mne,
jí se neubráním;
ale moje srdce vroucí
plno jedním přáním.
Ať mně vetká do rubáše,
tam kde srdce asi,
k osvětlení temné koby
troje drahé vlasy.
Totě skvosty nejkrásnější
ze všech, jež mi zbyly:
kadeř matky, kadeř ženy,
s kadeří mé Lily.
118