Zas usmály se dálné kraje...

Adolf Heyduk

Zas usmály se dálné kraje...
Zas usmály se dálné kraje pod odhalenou zimy rouškou, a pod sněhem, jenž zvolna taje, už pučí sedmikrása s douškou; vran hejno krákavé se ztrácí, a na zakrslý v poli buk sbor pěnkav jásavě se vrací a jasnější v hruď lidskou zvuk. Zpěv ptáků zemi budí ze sna, a ňadra luhů dýší květem, tlum poupat na šípku se těsná, a na úvoze rozjetém tlum dětí dovádí a křičí, až všecka ozývá se ves: pan učitel je pustil dnes, že škola z pavučin se smýčí. Tak čisto, slično všecko všudy, i mysl ondy strastmi těžká; 35 dub protahuje skřehlé údy, a hlavu týčí chrámu věžka, zda brzo na římsu jí sletí sbor dlouhokřídlých vlaštovic, jimž, jak mé srdce v blahém vznětí svým písním, toužně hledí vstříc. 36