Touha políbení.

Adolf Heyduk

Touha políbení.
Z jarní lázně slunné Lady vystupuje země mladá, na svěžího klínu vnady pestré polní květy skládá; rozkvetlými růží trsy zdobí vlnící se prsy, matkou touží být a ženou a s náručí otevřenou nebes polibků si žádá. A mé srdce rovněž touží; políbení nebes hledá, v krásy prameny se hrouží a zas křídla u výš zvedá; leč sup žalu z žití mraku, kopí v spárech, střely v zraku, stíhá je a rve a ničí, a to srdce žalno křičí: bolest zpívati mu nedá. 46