Duma velikonoční.
Už zkvetl bez,
a každá mez
hruď kyprou chudobkami zdobí,
a špačků sbor
slét’ na úpor
a hnízda spravuje a robí.
Tlum pěnkavic
vždy víc a víc
na buků haluzích se množí,
a skalám v žas
vln stádo zas
se válí v říčky úzkém loži.
Viz slunce zjev,
tvář jako krev,
a zlatých jisker plné oči,
kam hledne, již
květ pučet zříš,
a plno radostí, kam kročí.
21
Ve starý hrad
jde dětí řad,
druh starší vesel napřed těká;
tam z vrb a jiv,
jež zná juž dřív,
píšťalka nejlépe se svléká.
Hle, družce vděk,
prut kočiček
hoch hojné ze zásoby dává:
„Na letorost,
vždyť mám jich dost!“
a vesel nad hlavou jím mává.
A mladý lid
jde do rokyt
a – divnéť projevy jsou lásky –
v ně nazírá
a vybírá
nejlepší proutky na pomlásky.
Ach, znám to, znám
a vzpomínám,
ač věku půl juž zatím leží,
co dřív jsem žil
a co těch chvil
zas ze všech koutů vstříc mi běží.
22