U knihy pohádek.
Zde před mým zrakem ležíš, kniho stará,
již jako útlý hoch jsem ondy čet’;
mám čísti zas? Mé srdce divně hárá,
hruď chvěje se, zrak plane, hoří ret,
už po tobě má kleslá ruka sáhá;
chce otevřít, a klesá zas a váhá.
Jeť duši mé, jak vstoupiti by měla
po dlouhém strádání v svůj dávný ráj:
hned plápolá, hned jak by kameněla,
hned jak by nový rodil se v ní máj;
vše kvete v ní, jak dechem vesny nivy,
však ne, vždyť dávno nevěřím už v divy.
A přece otvírám ty listy hnědé
a dychtiv čtu: „Byl jednou jeden král,
ten dceru měl –“ Ó dost, mně tak se vede,
jak u vlastního hrobu kdybych stál,
a zase v knihu hlava má se sklání,
leč nelze čísti pro slzy a štkání.
67
Byl jednou jeden král... Ó znám ty zvěsti
byl jednou jeden šťastný písničkář,
leč není juž, co místo rosy štěstí
žal neúprosný slzy hnal mu v tvář –
dál nelze čísti v oné listů skrejši,
vždyť otevřel jsem právě nejsmutnější!
Zda pohádka či pravda je to čirá?
ji druhdy rád a častokrát jsem čet’,
leč nyní mi to staré srdce svírá,
zrak mlží se a siný chví se ret
a nemůž slovem od pohádky dál,
vždy čte a čte: „Byl jednou jeden král –“
68