Když mlhy krajem táhly.

Adolf Heyduk

Když mlhy krajem táhly.
Dech zimy utkvěl na hor věnci, luh zahalil se v roušku mlh, a snivé duše na okénci stesk duše v drobné slzy zvlh’; ach, zevšad v ústrety se žene jen němá lhostejnost a chlad, a v kapli, jež se v ňadrech klene, sen mládí na kolena pad’. Ó mlhy, prchlé chvíle štěstí, jak neprůhledný závoj váš! Jím slunce krásou zlatých zvěstí již nepronikne v život náš; ach, škoda růží z lásky jasu, ach, škoda květných mládí dob!... Proč, Bože, pro tu lidskou řasu vždy tolik perlových máš zdob? 91

Kniha Dumy a dojmy (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 13) (1899)
Autor Adolf Heyduk