Přece jat!
(Z první návštěvy.)
Nuž s Bohem, musím jíti,
ač nevlídný je den,
jak rád bych zůstal déle,
však rozum volá: Ven!
„Čas zlý jest, odpočiňte,
nač podivný ten spěch?“
Ne, kouzel obávám se
ve horských krajích těch!
„Proč?“ Dychtiv odpočinku
jsem u Vás zaklepal,
tu horská jakás víla
v ráz pustila mne dál,
v síť zlatých paprsleků
mne zjev ten polapil,
já volným toužil býti
a zde jsem v poutech byl.
Pryč ze slunce těch očí!
mně nelze do nich zříť,
juž tajně srdce zžehly,
a chtí je umořiť;
30
já mdlobou nespal včera,
a dnes, to dobře vím,
pro čarovné ty oči
se znova nevyspím!
Had ztraceného ráje
zde v ňadru se mi zlíh’,
já bojím se těch očí
a líček spanilých,
a bojím se těch rtíků
a malých ruček těch –
jsouť posud ještě víly
v tom krásném ráji Čech! –
31