Východ slunce.
V horách noc jsem probděl, hlavy prchá sen,
rád bych býval zvěděl, jak se budí den;
rázem touha moje lesní cestou chvátí
po jezerním břehu, horském po úpatí
na temeno skály teplou nocí ven.
Sedím, odpočívám, rád jsem tomu byl,
že jsem mladé jitro záhy obelstil;
a již oko moje do oblak se noří,
kol nich zlatořásná obruba se tvoří,
jako u motýla stkvoucí pláště pyl.
Zachvěl sebou oblak, jiskry vrhal výš,
jako plivník žhavý, opouštěje skrýš;
po jednou tu vzhůru zlatázlata proudy vrže,
jako rozšuměný pramen skalní strže,
nesší diamanty v rusalčinu skrýš.
Juž se oblak nítí rudým zápalem,
chvěje se a blýská, vzhůru – tam i sem,
kol z ryzího zlata, uvnitř jako z krve,
lesklý kov svůj rychle mění na ostrve,
na chvějící šípy, padající v zem.
92
Stkvoucím ohněm plane ranní nebes svah,
sivosť skal a strání vzplápolala v nach,
zdivené mé oko, oslepené skorem,
zří, jak nový svět se tvoří nad obzorem
něhozvukou písní citu na vlnách.
PlamenemPlamenem, hlehle, zžato údolí a stráňstráň,
rubínovým skvostem věnčena je skráň,
a s té čelky k zemi skvostná prší krása,
na listech se leskne, celý vesmír jásá,
deštěm drobných perel zachvívá se pláň.
Udivené oko vidí v nebi plát
purpurného slunce žhoucí majestát,
ejhle! zlatý koráb světům život nese,
ptactvo písně zpívá v pláni, luhu, lese:
Vítej, živiteli, na sto tisíckrát!
93