Uhostěný v skrejši lesní,

Adolf Heyduk

Uhostěný v skrejši lesní, Uhostěný v skrejši lesní,
 v síni rozbujněných kras, slyším zašumáním chvoje z nadvěkého rychle zdroje v dálku odplývati čas. A ten proud se prýští stále, povždy čil a povždy mlád, hrom pak děsný v bouře zjevu,
ana duby trhá v hněvu proudu toho vodopád. Přes skaliska v zoufalosti v propasť mihne se jak stín, však, kde hlavu tříští v pádě, věčně bude na záhadě těm, jež rodí země klín. 82 Jeho hloubka nevyzpytná, člověk u dna pískem jen, sem tam bezvolně se točí, až konečně při úbočí v náruč smrti vyvržen. 83

Kniha Lesní kvítí (1873)
Autor Adolf Heyduk