Zelený můj hostiteli,
Zelený můj hostiteli,
chvilku spočinouť mne nech,
mysl z ohně, který hoří
v prsou, nové zpěvy tvoří
měkké, jak tvůj stín a mech.
Chudý pěvec, máť on třeba
v světě míru na nejvíc,
uklání-li hlavu svoji,
pláče žalem slze dvojí:
rudé v srdce, bledé v líc.
Z těch slzí mu nese každá
žal zrozený ohněm střel,
jimiž osud krvelačný,
jako Perun krytý mračny,
schránku citu otevřel.
110
A přec jeho sny jak svlačec
ovinují hrad i chýš,
a kde dva se mají rádi,
těší je a čelo chladí
věnče besídkovou skrýš.
Zbýváť pěvci těchy málo
z rozkoší a zvuků těch,
zřídka lístek lauru spadne
na čelo, – nuž v síni ladné
spočinouť mne aspoň nech.
111