I já jsem, světe, slavné matky syn,
i já jsem hrdý na své plémě
a s chloubou vznáším svoje témě;
mně dědictvím je předkův slavný čin,
mně matkou jesti máti Sláva,
jíž srdce moje poctu vzdává,
já syn jsem krásné Moravy:
tať vlasť má, plna oslavy!
Jí byl mi život zemský dán,
jí budiž opět věnován!
Patřte na tu luznou zem,
jižto věnčí borův lem;
Morava se středem tiše vine
přes palouk a vnadné údolí,
víska za vískou nám mile kyne,
s přírodou um v kráse zápolí.
Hle! ty staré slávy šedé rumy,
háj jimž staré báje šumí! –
Tu bodrý Hanák vede rádlo své,
tam švarný Valach pase svoje stáda;
zde Horák úrodnými dělá lada,
tam Slovák pěje písně milostné –
toť všichni bratři moji Moravané,
my děti jedné vlasti milované! –
Znáš, ty světe, ony vábné kraje,
kdežto znějí staré slávy báje,
Velehrad kde někdy stál,
Svatopluk král panoval –
znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť!
Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť.
Velehrade, Velehrade,
kde že tvá je nyní sláva!!
Na tvůj pomním-li kdy osud,
žírný žal se v mysl krade,
srdce moje teskně lkává,
ty že v hanbě úpíš posud!
Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce,
osud sesul, co se k výši pnulo,
ach, co bylo, dávno zahynulo,
není, není králů Svatopluků více! –
Vrah lítý rozerval nám krásnou vlasť
a národ volný v pouta jal:
Tu po vší vlasti vládne mor a strasť,
po horách, dolech kvílí žal,
to žal pro vzatou svobodu,
bez nížto nelze žíti národu.
Hle! bratr Čech tu v pomoc spěl
pobratřenému národu,
by jemu opět život zděl
a vrátil svatou svobodu:
Tu Moravan se s Čechem navždy spojil
a rány vrahem zasazené zhojil;
pak vždy, kde tekla česká krev,
i naše vlála korouhev;
my s Čechy svorně bojovali,
kdy vlasť a víra kázaly,
my svorně útokem se hnali
na nepřátel svých návaly,
a tam kde svorná byla naše píle,
tam vždy jsme došli šťastně svého cíle. – –
Pohleď tam horu na Hostýnskou,
jak jasně v blankyt nebes zírá,
viz onde Olomúcké nivy luzné:
Tu nade chátrou tatarinskou
křesťanská zvítězila víra,
tu Slovan chrabrý v bitvě hrůzné
uchránil před záplavou pohanskou
Čech s Moravcem Evropu křesťanskou.
Ó svornosť byla naše síla; –
než strážný Slávy duch nám spílá,
že často bratr proti bratru stál
a v sváru bratrovu krev proléval,
an úlisný vrah dráždil zhoubné vášně
a řádil v vlasti naší prostopášně;
tak sobec přirozené svazky trhal
a národ v strasť a bídu vrhal. –
Přišla bouře, strašná bouře,
místo deště krev se lije –
sova houká, vlk tu vyje –
z hradů rum a trochu kouře!
Když vichor hrůzný nejvíce burácel,
tu Moravan poslední dokrvácel. –
Ó horo strastí, horo Bílá,
v tvé lůno klesla naše síla! –
Moravan tu s Čechem svorně stál,
pro svobodu krev svou v oběť dal. –
Čirá tma se rozhostila,
zem v své roucho zahalila:
Tak klesla božská svoboda
i moravského národa.
Dlouho duchamor náš národ moří,
dlouho rod ten porobě se koří,
on v doupjatech se skrývá strastný
a sní jen, jak byl někdy šťastný:
Dřív pánem ve svém domě skvělém,
včil stal se světa povrhelem;
krb domácí jen tu tam jiskru chová –
zdaž přijde rodu doba nová?
zdaž vrátí se mu slávy dávné čas,
zdaž vstane rod náš k nové slávě zas?!
A hle, ta jiskra, dlouho ututlána,
se vzňala v plamen, nebes dechem hnána;
nám, Moravané, vzešlo jaro nové,
nám vracejí se opět šťastní dnové.
Aj, jak tu plane lásky vatra,
a bratr zas objímá bratra!
Hle, národ dříve upoutaný,
jenž zakoušel hněv lidské, podlé zloby,
počíná dráhu nové, volné doby,
i hyne mor ten proklínaný.
Slyšte, co šepotá Slávy duch:
„Žijte zase, dítky matky Slávy,
spějte statně k slávě bez obavy,
ve svornosti poj se k druha druh;
Moravo, Čech bratr tvůj,
věrně při něm vezdy stůj:
Jednu máte matku, velkou vlasť, –
stejný váš je žal a stejná slasť!“