Moravan.

Alexandr Balcárek

Moravan.
I já jsem, světe, slavné matky syn, i já jsem hrdý na své plémě a s chloubou vznáším svoje témě; mně dědictvím je předkův slavný čin, mně matkou jesti máti Sláva, jíž srdce moje poctu vzdává, já syn jsem krásné Moravy: tať vlasť má, plna oslavy! Jí byl mi život zemský dán, jí budiž opět věnován! Patřte na tu luznou zem, jižto věnčí borův lem; Morava se středem tiše vine přes palouk a vnadné údolí, víska za vískou nám mile kyne, s přírodou um v kráse zápolí. Hle! ty staré slávy šedé rumy, háj jimž staré báje šumí! – Tu bodrý Hanák vede rádlo své, tam švarný Valach pase svoje stáda; zde Horák úrodnými dělá ladalada, tam Slovák pěje písně milostné – toť všichni bratři moji Moravané, my děti jedné vlasti milované! – Znáš, ty světe, ony vábné kraje, kdežto znějí staré slávy báje, 23 Velehrad kde někdy stál, Svatopluk král panoval – znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť! Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť. Velehrade, Velehrade, kde že tvá je nyní sláva!! Na tvůj pomním-li kdy osud, žírný žal se v mysl krade, srdce moje teskně lkává, ty že v hanbě úpíš posud! Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce, osud sesul, co se k výši pnulo, ach, co bylo, dávno zahynulo, není, není králů Svatopluků více! – Vrah lítý rozerval nám krásnou vlasť a národ volný v pouta jal: Tu po vší vlasti vládne mor a strasť, po horách, dolech kvílí žal, to žal pro vzatou svobodu, bez nížto nelze žíti národu. Hle! bratr Čech tu v pomoc spěl pobratřenému národu, by jemu opět život zděl a vrátil svatou svobodu: Tu Moravan se s Čechem navždy spojil a rány vrahem zasazené zhojil; pak vždy, kde tekla česká krev, i naše vlála korouhev; 24 my s Čechy svorně bojovali, kdy vlasť a víra kázaly, my svorně útokem se hnali na nepřátel svých návaly, a tam kde svorná byla naše píle, tam vždy jsme došli šťastně svého cíle. – – Pohleď tam horu na Hostýnskou, jak jasně v blankyt nebes zírá, viz onde Olomúcké nivy luzné: Tu nade chátrou tatarinskou křesťanská zvítězila víra, tu Slovan chrabrý v bitvě hrůzné uchránil před záplavou pohanskou Čech s Moravcem Evropu křesťanskou. Ó svornosť byla naše síla; – než strážný Slávy duch nám spílá, že často bratr proti bratru stál a v sváru bratrovu krev proléval, an úlisný vrah dráždil zhoubné vášně a řádil v vlasti naší prostopášně; tak sobec přirozené svazky trhal a národ v strasť a bídu vrhal. – Přišla bouře, strašná bouře, místo deště krev se lije – sova houká, vlk tu vyje – z hradů rum a trochu kouře! Když vichor hrůzný nejvíce burácel, tu Moravan poslední dokrvácel. – 25 Ó horo strastí, horo Bílá, v tvé lůno klesla naše síla! – Moravan tu s Čechem svorně stál, pro svobodu krev svou v oběť dal. – Čirá tma se rozhostila, zem v své roucho zahalila: Tak klesla božská svoboda i moravského národa. Dlouho duchamor náš národ moří, dlouho rod ten porobě se koří, on v doupjatech se skrývá strastný a sní jen, jak byl někdy šťastný: Dřív pánem ve svém domě skvělém, včil stal se světa povrhelem; krb domácí jen tu tam jiskru chová – zdaž přijde rodu doba nová? zdaž vrátí se mu slávy dávné čas, zdaž vstane rod náš k nové slávě zas?! A hle, ta jiskra, dlouho ututlána, se vzňala v plamen, nebes dechem hnána; nám, Moravané, vzešlo jaro nové, nám vracejí se opět šťastní dnové. Aj, jak tu plane lásky vatra, a bratr zas objímá bratra! Hle, národ dříve upoutaný, jenž zakoušel hněv lidské, podlé zloby, počíná dráhu nové, volné doby, i hyne mor ten proklínaný. 26 Slyšte, co šepotá Slávy duch: „Žijte zase, dítky matky Slávy, spějte statně k slávě bez obavy, ve svornosti poj se k druha druh; Moravo, Čech bratr tvůj, věrně při něm vezdy stůj: Jednu máte matku, velkou vlasť, – stejný váš je žal a stejná slasť!“

Básně v knize Pozůstalé básně: