Pád říše Velko-Moravské.
Klesla vlasti berla, země stonem duní,
burou vane děsnou truchlolkavá věsť:
„Šumte, dumny háje, toky lkejte v tůni,
ztracen král, s ním stlána u hrob sláva, česť!“
***
11
Dokonalo slunce palné běh svůj denní,
na obloze hvězd a luny tajný svit;
vanou, jak by lkali, větérkové jemní,
hledáť veškerenstva tvorstvo strážný kryt.
Pojednou, viz, mizí světel záře jasných,
za mraky se halí nebes klenutí,
jak by nebem, jasem, chmur pak zjevem třasných
věstiti nám chtělo zkázu, zhynutí.
Klidno tajůplné v mocném Velehradě.
Umlknul chřest zbraní, hovor hostiny,
zbrojenstvo vše spánek třímá po poradě,
odbývané do pozdní až hodiny.
V síni ve nádherné Mojmír odpočívá,
obraznosť mu oblétá duch Slávije;
jak by svitlo – vidí duše jeho snivá,
an se stín mu Svatoplukův zjevuje.
Věsti přežalostné, nakloniv mu ucha
slyší syn tu hlásať Svatopluka ducha:
„Ó žel! co tušil ve žití já svém,
již nyní v skutek haliti se vidím!
Já svolal vás, jsa blízek Morany,
bych příklad v odkaz památný vám dal.
Ty větve zlomte v spojení, dím já;
než kdo byl tehdy s to, to učiniti?
Nuž lamte větev různo po větvi:
tu jednotliva lehce zlomena.
A význam toho já vám vysvětlil;
však zmar a zkáza vámi u vlasť jde,
12
po níž já pravdy světlo, slávu hledal,
již proti vrahův útokům jsem hájil.
Ó žel, že zraky mladickosť vám mámí,
a padoucha vás dvojí sobectví!
Ty, jenž mým honosíš se jmenem slavným,
ký běs tě šálí zkázy, zhouby pln!?
Brat spojen s vrahem závistným, by bratra,
svou vlasť a národ zkáze v oběť dal!
O plémě slavské, slavjanská má vlasti,
kdež mé o slavské Slávův říši sny?
O rode můj, jen nesvornosť tě ničí!
Můj duch již rumy slávy dávné zří:
ve vlasti odboj, Slavjan proti Slávu,
a vrahův voje zevšad zhubí jej!“ –
Tu skočí Mojmír zděšen s lože –
i zmizel přízrak děsivý:
„Stín otcův, ha, ó Bože,
to konec říše předivý?!“
Polehne opět Mojmír statný,
leč jemu sen jest přeludem:
opět jen duch a dojem jatný, –
vstav – opět lehne se trudem.
Než klidu není víc té noci,
obraznosť jemu ruší sen,
pročež, by odolal té moci,
bdí sám, až svitá jasem den.
Tu posel kvapný s věstí spěje:
„Nepřítel drzý ve vlasti,
13
kol sebe rum a poušti seje;
bůh pomoziž v té ve strasti!“ –
***
Tu Morava syny své odevšad sílá,
by hájil udatně jich meč svatých práv;
a junův bojovných voje se staví
a sřaděny v šiky, na vraha hon.
Tu v dupot a dusot se zbraní lom mísí,
i chvěje se země a hlaholí háj;
a dále uhánějí na vraha stále,
jenž zpět se uhýbá za meze vlasti,
až tam, kde tok Moravy v Dunaji splývá.
Svou surovou silou Maďar pohanský
byv závistným Tevtonem sem povolán,
kam kročí, vše pustoší, plení a hubí. –
Teď stojí jak mračna voje si vstříc. –
„Hoj, na vraha žeňte se, synové Slávy,
ať svoboda vlasti vybojována!
Ó povstaniž, Pane, ve hněvu svém
a v nivec uvrhni zhoubný ten rod!“
Tak provolal vůdce voje vedoucí,
by křesťany prochvěl plamenný žár.
Ze zraků vojínův jiskří se chrabrosť,
krev vírem se proudí a sepíná žíly
a zření namíří na vraha vlasti.
Hr! mraky jak černé vrážejí v sebe,
jak rachot ohromný, blesky sykotné
14
ve bouři ječící vrhají vůkol:
tak srazila vojska se lomozně rázem.
Vřesk, řvava a stenot se ozývá v dáli,
chřest zbraní, lom oštěpův zaléhá sluch,
a ve sykot šípův bouře burácí,
i chvěje se země v útrobách svých.
Jest váleno dlouho, dlouho rubáno;
jak kosy kdy ostří klasy požíná,
jež klesají kupně k zemi vyprahlé:
tak Morana tuto své oběti kácí,
a Svatovít s Živěnou poplatek žádá.
Boj dlouho na vahách, nejist je vítěz,
a palma tu sem, tu tamo se chýlí, –
ha! klesá korouhev a s ní orel chrabrý,
voj Moravy probíhá Běs a Třas.
Tu vzchopí jak tur se Mojmír udatný,
zrak jiskrný prapor rychle uchvátí:
„Aj, vzhůru, mé vojstvo, kdož posud dýše,
i žeňme se chrabro Slávy na borce!
Již zráda, jak tuším, klade nám sítě,
než vzhůru naposled, Moravo Velká,
buď vítězi my, buď klesneme vlasti
co synové věrní; porobě zkáza!“
A sledně ten houfec chrabrosti divy
na vrahu a zhoubci Moravy tvoří.
Tu zráda hanebná boj rozhodla svatý:
král oštěpem proklán s orlicí klesá!
Dech šeptne a zalká: „Pohřbena Sláva!
15
S bohem, sirá vlasti, národe strastný!“
A kol něho klesá národa chlouba:
tak schvátila vlasť, tak Moravu zhouba. –
***
Sláva máti pláče, země stonem duní,
burou vane děsnou truchlolkavá věsť:
„Šumte, dumny háje, toky lkejte v tůni,
ztracen král, s ním u hrob stlána sláva, česť!“