Pozůstalé básně (1862)

Věnované od zvěčnělého spisovatele čackému, vlastimilovnému študentstvu moravskému, Alexandr Balcárek

Diplomatická verze Ediční verze
Aleksandra Balcárka
POZŮSTALÉ BÁSNĚ,
věnované od zvěčnělého spisovatele čackému, vlastimilovnému študentstvu moravskému.
Vydali přátelé jeho v Praze žijící.
Čistý výnos obrátí se na jeho pomník.
V PRAZE. Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka. 1862.
[I] Stesky osiřelého.
Jednu ruku na Šumavu, druhou ruku k Tatrám šinu, k srdci pak rozohněnému panenskou Moravu vinu.
I.
I u mé hrudi píseň zní, I u mé hrudi píseň zní,
 tak bouřná a tak tklivá, a srdce mé hned žalostí, hned radostí zas zpívá. Tu žalost budí osud tvůj, ó vlasti moje drahá, mně z oka roní slza se: „Zdaž dojdeš jednou blaha?“ Než tu hned píseň bouřně hřmí: „Aj, vzejde slunce spásy! Jen v činu znoj se, vlasti má: Toť záře nové krásy!“ [3]
II.
Teď mocný vane světem duch Teď mocný vane světem duch
 a novou hlásá dobu; vždyť národové mrtví již zas vstali k žití z hrobu. I tobě, slavský národe, ten duch k životu kyne, a k žití tvého oslavě ti Sláva věnce vine. Aj, věnce ty tak krásné jsou, vždyť láska jejich kvítí! Ó važ si, rode, věncův těch, a svorně jen chtěj žíti!
III.
Kde jsi, dobo žádoucí, Kde jsi, dobo žádoucí,
 kde jsi, lidstva ráji? což jen srdce blouznivé o tvých slastech bájí? Kde to místo blažené, plno lásky, míru? zmizla víra s nadějí v světa hlučném víru? Kde jsi, duchu blaženství, kde jsi, lásko spasná? ach, což tebe není víc, – zhasla hvězda krásná?! 4
IV.
Ó drahá matko přírodo, Ó drahá matko přírodo,
 co často tak tě smutí? je dítek tvých to činění, co k smutku tebe nutí? Což prsa tvá se bolem dmou, že slyšíš jedněch lkání, an druzí v mrzké podlosti si hoví v hodování? Ty laskavá jsi máti všech, a plna lásky vřelé! než nectnosť jedněch z dětí tvých ctnosť druhých u hrob stele.
V.
V chrám přírody rád chodívám V chrám přírody rád chodívám
 a slouchám slovům lásky, i rychle spěchám v lidstva dav, než nikde tu – té krásky! Kdy přijdeš, dobo milená, kde meškáš, pravdy právo? zdaž dotouží se duše má, že lidstvo bude zdrávo? Zdaž zhyne mrzké násilí, a přijde volná doba? 5 zda ctnosť a pravdu uvítá kdy Slávy krásná koba?*)
VI.
Ó běda, komu osud zlý Ó běda, komu osud zlý
 vzal záhy otce, matku! hle, sirý syn se potácí a bloudí v světa zmatku! On bloudí v světě širokém a hledá, marně hledá! – Té lásky drahých rodičův mu světa povyk nedá. Ach, kolik vzdechův z prsou mých se dralo k matce, otci?! však otec, matka v hrobě spí, syn darmo probdí noci!
VII.
Vám, geniové světoví, Vám, geniové světoví,
 vám, lidstva spásy moci, vám, mučenníci svobody, vám věnuji své noci! Tu vidím světa hnusnou tvář, a cítím jeho tíže; ––––––– *) Vysoká síň, chrám. 6 tak rád bych z pouta vymknul se, – než ducha hmota víže! Tu myslím: Proč se s hmotou duch ve souzvuk nezahalí? či snad to hudby souzvuk jest, když zvuk se zvukem kalí?
VIII.
Po lukách, hájích chodívám Po lukách, hájích chodívám
 a hledám ladné víly, a napřed již jim slibuji své srdce ze vší síly. Já volám, zpívám, horuji, – než nikde žádná víla: tu píseň má se zamlčí a osudu jen spílá. I spěchám z luk a hájův zpět a v krov svůj kroky řídím, a srdce mé: „Což nikdy já tě, lásko, neuvidím?“
IX.
Ó vlasti moje, Moravo, Ó vlasti moje, Moravo,
 na Slávu matku patři! viz: Čech tam, Slovák, Slezan zde, a všickni tvoji bratři. 7 A jiných ještě mnoho máš v slavjanské vlasti bratrů; těmto nechať v srdci svém rozžehneš lásky vatru!*) Tak jednou přijde doba nám, kdež oblažíme matku; vždyť všechny její dítky pak povede láska k sňatku!
Jarní zvuky.
Nuže, dokud srdce mladé bije, hleďme štěstí vlasti laskavé; bdící probuzujte dřímavé, teplí chladné, živí vše, co hnije.
I.
Ach, ty sladký pěvče Nadtatranský, Ach, ty sladký pěvče Nadtatranský,
 umlknul tvůj hlas, zpěv lákavý? zmizel duch tvůj jemně strádavý nehledě víc na žal na slavjanský? Ne, on zní, on žije, velikánský zpěv a duch tvůj ode Šumavy, až kde hlahol slavské oslavy nese ohlas v údol Ubalkánský. ––––––– *) Oheň. 8 Ač již hmota hnije, duch tvůj živý věčně bude v živých živě žíť, ať si zuří, bouří osud divý. V tobě, duše Slávy, kotví úkaz nový, jenž se po vše věky bude skvíť, to co jasný výblesk rozumový!
II.
Ha! ty zlobo světa blahoborná, Ha! ty zlobo světa blahoborná,
 již-li staneš u své krutosti? což i dále ve své podlosti rozkrváceti chceš srdce svorná? Ta-li mrzká zášť všem věkům vzdorná státi bude u své příkrosti? neustoupí spolné milosti, jež by svrhla pouta myslí sporná? Ano, praví duch mi, pokud vášně divě budou srdcem zmítati, potud v bouří jeku prostopášně zášť ta, závisť bude trvati. Šlechtou srdce, osvěty jen snahou získati lze harmonii blahou.
III.
Rode slávy, rode strastí děsných, Rode slávy, rode strastí děsných,
 bouří vichrem divě zmítaný! 9 kdyže právo, poklid vítaný dán ti bude ode vrahův běsných?! Ty potomku předkův Slávy přesných! Duch tvůj jesti, jak kov kovaný, že jsi, přeživ osudu hany, nezahynul mrzce v poutech těsných. Tvá se vlasť, hle, znova krásně zdobí, ty se zvedáš, žíti počínáš žití nové všechny přese hroby. Pane na nebesku, bože náš, žehnej jemu na novou tu dráhu, dospěti ať může k štěstí, blahu.
IV.
Oj, kých ty jsi přečkal krutých věků! Oj, kých ty jsi přečkal krutých věků!
 jakých strázní ty jsi zakusil! Než ač’s kalich hořký do dna pil, přece’s odolal všech bouří jeku. Ano, žiješ na vzdor zloby vzteku, ač jsi v Morany již rukou byl; tobě strážce žití věnce vil – tedy žij zas, žijiž beze leku! Pamatuj však, co tě v zkázu neslo, – svornosť budiž věčně tvoje heslo; k osvětě když takto pospěješ, heslo to když skutkem budeš hlásať: pak se opět v slávě zaskvěješ, a tvé srdce bude v slávě jásať. 10
V.
Nuže vzhůru, bratři, slavské vlasti Nuže vzhůru, bratři, slavské vlasti
 z vatry šlehá plamen k výšinám; ode končin ke všem končinám hlahol: „Sláva znikla ze propasti!“ Láska svorná množiž naše slasti, zhyňte zášť a sváry, ježto nám zkázu nesly, vlasti chrám plníce jen hlasem žalných strastí. Pravda, právo, dobro k činu puď naši mysl, zřící k rodu blahu, k němuž láska plní naši hruď; to ať na mysli nám vezdy tane, řídí všechnu naši k vlasti snahu: vždyť krev předkův slavných u nás plane.
Pád říše Velko-Moravské.
Klesla vlasti berla, země stonem duní, burou vane děsnou truchlolkavá věsť: „Šumte, dumny háje, toky lkejte v tůni, ztracen král, s ním stlána u hrob sláva, česť!“ *** 11 Dokonalo slunce palné běh svůj denní, na obloze hvězd a luny tajný svit; vanou, jak by lkali, větérkové jemní, hledáť veškerenstva tvorstvo strážný kryt. Pojednou, viz, mizí světel záře jasných, za mraky se halí nebes klenutí, jak by nebem, jasem, chmur pak zjevem třasných věstiti nám chtělo zkázu, zhynutí. Klidno tajůplné v mocném Velehradě. Umlknul chřest zbraní, hovor hostiny, zbrojenstvo vše spánek třímá po poradě, odbývané do pozdní až hodiny. V síni ve nádherné Mojmír odpočívá, obraznosť mu oblétá duch Slávije; jak by svitlo – vidí duše jeho snivá, an se stín mu Svatoplukův zjevuje. Věsti přežalostné, nakloniv mu ucha slyší syn tu hlásať Svatopluka ducha: „Ó žel! co tušil ve žití já svém, již nyní v skutek haliti se vidím! Já svolal vás, jsa blízek Morany, bych příklad v odkaz památný vám dal. Ty větve zlomte v spojení, dím já; než kdo byl tehdy s to, to učiniti? Nuž lamte větev různo po větvi: tu jednotliva lehce zlomena. A význam toho já vám vysvětlil; však zmar a zkáza vámi u vlasť jde, 12 po níž já pravdy světlo, slávu hledal, již proti vrahův útokům jsem hájil. Ó žel, že zraky mladickosť vám mámí, a padoucha vás dvojí sobectví! Ty, jenž mým honosíš se jmenem slavným, ký běs tě šálí zkázy, zhouby pln!? Brat spojen s vrahem závistným, by bratra, svou vlasť a národ zkáze v oběť dal! O plémě slavské, slavjanská má vlasti, kdež mé o slavské Slávův říši sny? O rode můj, jen nesvornosť tě ničí! Můj duch již rumy slávy dávné zří: ve vlasti odboj, Slavjan proti Slávu, a vrahův voje zevšad zhubí jej!“ – Tu skočí Mojmír zděšen s lože – i zmizel přízrak děsivý: „Stín otcův, ha, ó Bože, to konec říše předivý?!“ Polehne opět Mojmír statný, leč jemu sen jest přeludem: opět jen duch a dojem jatný, – vstav – opět lehne se trudem. Než klidu není víc té noci, obraznosť jemu ruší sen, pročež, by odolal té moci, bdí sám, až svitá jasem den. Tu posel kvapný s věstí spěje: „Nepřítel drzý ve vlasti, 13 kol sebe rum a poušti seje; bůh pomoziž v té ve strasti!“ – *** Tu Morava syny své odevšad sílá, by hájil udatně jich meč svatých práv; a junův bojovných voje se staví a sřaděny v šiky, na vraha hon. Tu v dupot a dusot se zbraní lom mísí, i chvěje se země a hlaholí háj; a dále uhánějí na vraha stále, jenž zpět se uhýbá za meze vlasti, až tam, kde tok Moravy v Dunaji splývá. Svou surovou silou Maďar pohanský byv závistným Tevtonem sem povolán, kam kročí, vše pustoší, plení a hubí. – Teď stojí jak mračna voje si vstříc. – „Hoj, na vraha žeňte se, synové Slávy, ať svoboda vlasti vybojována! Ó povstaniž, Pane, ve hněvu svém a v nivec uvrhni zhoubný ten rod!“ Tak provolal vůdce voje vedoucí, by křesťany prochvěl plamenný žár. Ze zraků vojínův jiskří se chrabrosť, krev vírem se proudí a sepíná žíly a zření namíří na vraha vlasti. Hr! mraky jak černé vrážejí v sebe, jak rachot ohromný, blesky sykotné 14 ve bouři ječící vrhají vůkol: tak srazila vojska se lomozně rázem. Vřesk, řvava a stenot se ozývá v dáli, chřest zbraní, lom oštěpův zaléhá sluch, a ve sykot šípův bouře burácí, i chvěje se země v útrobách svých. Jest váleno dlouho, dlouho rubáno; jak kosy kdy ostří klasy požíná, jež klesají kupně k zemi vyprahlé: tak Morana tuto své oběti kácí, a Svatovít s Živěnou poplatek žádá. Boj dlouho na vahách, nejist je vítěz, a palma tu sem, tu tamo se chýlí, – ha! klesá korouhev a s ní orel chrabrý, voj Moravy probíhá Běs a Třas. Tu vzchopí jak tur se Mojmír udatný, zrak jiskrný prapor rychle uchvátí: „Aj, vzhůru, mé vojstvo, kdož posud dýše, i žeňme se chrabro Slávy na borce! Již zráda, jak tuším, klade nám sítě, než vzhůru naposled, Moravo Velká, buď vítězi my, buď klesneme vlasti co synové věrní; porobě zkáza!“ A sledně ten houfec chrabrosti divy na vrahu a zhoubci Moravy tvoří. Tu zráda hanebná boj rozhodla svatý: král oštěpem proklán s orlicí klesá! Dech šeptne a zalká: „Pohřbena Sláva! 15 S bohem, sirá vlasti, národe strastný!“ A kol něho klesá národa chlouba: tak schvátila vlasť, tak Moravu zhouba. – *** Sláva máti pláče, země stonem duní, burou vane děsnou truchlolkavá věsť: „Šumte, dumny háje, toky lkejte v tůni, ztracen král, s ním u hrob stlána sláva, česť!“
Moravanův sláva.
Zahučely řeky, zašuměly bory, ode skály k skále, k hoře ode hory, po dolinách, roklích, po lesech a hájích, po dědinách, městech, po všech vlasti krajích vanou stesky žalné, kvílí truchlé zpěvy: „Kdy nám přijde volnosť, kdo nám dráhu zjeví, bychom k spáse spěli, bídu umořili? Zjev se, spasiteli, přijď k nám, duchu milý, sejmi s nás ta pouta, jež nám život hnětou, zavaň, jara dechu, ať nám luhy zkvětou! Kde jsi, reku Slávy, Svatopluku slavný?! Ach, což marně lajem skutek na ohavný, skutek mrzký vraha, jenž nás v bídě moří?! Ach, což marně lkáme, volajíce v hoři: Kdy ta bída zajde, kdy nám přijde spása? 16 Nepřítel nás hubí, v bezpráví svém jásá! Kdež ta doba krásná, kdež ta sláva dávná? Ach, ta krutosť vraha zuří neunavná! V okovech, hle, úpí apoštol náš drahý: ach, kdy stihne jednou pomsta naše vrahy?! Tam, kde Rostislava Tevton zbavil zraku, tam včil opět Method trpí pouta tlaku. Kde jsijsi, reku slávy, milý Svatopluku, či též snášíš bolnou u zajetí muku? uvězil tě vrah náš, Karolman ten zrádný? Ha! tu meče z pochvy, na vraha hrot pádný! Nesneseme déle, by nás bída hnětla, pozvedneme metlu, jakouž pomsta spletla, netrpíme déle v tvrzích našich voje nepřátel to našich; vzhůru ve vír boje! Z boje zkvěte sláva, svoboda, již ždáme, – ne-li, tuť svůj život rádi v oběť dáme. Svobody si ždáme, poroba ať zhyne, – k Velehradu vzhůru! pomozpomoz, Hospodine!“ Také zpěvy zněly po Moravě celé, a vše mužstvo vstává v udatnosti smělé: zbrojí ruce zbraní, mysl bujarostí, k Velehradu spěje, Slavomír kde hostí. *** 17 „Slavomíru sláva!“ mužstvo provolává. „Poveď vlasti voje do krutého boje, ať vrah mrzký zhyne, vítězství nám kyne!“ *** Velehradu šeré týnce slunce mile ozařuje, v chrámu Páně písně znějí, Morava tam prozpěvuje. „Pomiluj ny, Hospodine, zbav nás naší nuzoty, zahlaď naše nepřátele, zachovej nám životy! Nedej, bychom zahynuli v jařmu vrahův ukrutných; pokyň, a hned zmizí pouta s dětí tvojich stísněných. Nedej, by nám nepřátelé Velehrad náš sbořili; zjev se, slunce, vstane z mdloby národ slavský unylý!“ Slavomír pak lidu žehná, bohu lid svůj odporoučí – a již v čele voje svého. Lid se s voji v touze loučí. – 18
*** Zahučely řeky, zašuměly bory, ode skály k skále, k hoře ode hory, po dolinách, roklích, po lesech a hájích, po dědinách, městech, po všech vlasti krajích vanou plesu šumy, šumí jaré zpěvy: „Moravičko, jásej, věnce vijte, děvy, vítězi jdou z boje, porazili vrahy, – zas jsi volna, vlasti, i náš život drahý!drahý!“ – *** Velehradu šeré týnce slunce mile ozařuje, v chrámu Páně písně znějí: Morava tam prozpěvuje.
Slávy vesna. Psáno dne 9. března 1862.
Vzešlo slunce na východě rudém, záři po moři a zemi lilo, a ta záře spěla ku západu, po slavské se vlasti rozestřela, nade Velehradem zář se skvěla, a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá. 19 Nad Moravou svobody a světla slunce plane, září z Velehradu, po slavské se vlasti šíří blaho, spása; Svatopluk zde lidu spravedlně vládne, s Methodem ho vede k blahu, štěstí, spáse. Záře slunce do Čech spěje v zářné kráse, vánek svobody po vlastech věje, záře slunce vlasti slavské hřeje: k Velehradu moravskému Vyšehrad se český druží, a lesk slávy rozlívá se po Slávii šíré dále. Libá z Lípy květů vůně vane, ona dýše volný vzduchu vánek, u zdar její vláha s nebes kane, a to slunce světlo, teplo dává, Lípa v něm se štěstím pozachvívá. *** Zatmělo se slunce slávy, spásy, rachotí hrom ječný po nebesku, blesku sykot zhoubný k zemi pádí – Lípa roztřískána kůru svléká, větev po větvi se k zemi sklání, jenom peň tu ještě stojí, země šťávou rány hojí, a ty rány, sotva zacelené, nová zloby bouře z nova stíhá. 20 Mnoho vody v moře uplynulo, mnohé pokolení odumřelo, avšak žádné z oněch pokolení Lípu Slávy kvésti nevidělo. Mnoho dlouhých rokův uplynulo, mnohokráte slunce zaplanulo, mnoho vláhy nebe na zem lilo – ach, ta Lípa nechce zeleň bráti, nechce větví korunou se zdobit, čeká více světla, tepla, vláhy! – *** Vzchází slunce na východě rudém, záři po moři a zemi leje, a ta záře spěje ku západu, po slavské se vlasti rozestírá; nade Velehradem zář se skvěje, a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá. Nad Moravou svobody a světla slunce plane, září z Velehradu, po slavské se vlasti šíří blaho, spása; vánek svobody po vlastech věje, záře slunce vlasti slavské hřeje: k Velehradu moravskému Vyšehrad se český druží, a lesk slávy rozlívá se po Slávii šíré dále. Lípa bujně zelená se, 21 větve silné k nebi zdvihá, libá z Lípy květů vůně vane, ona dýše volný vzduchu vánek; u zdar její vláha s nebes kane, a to slunce světlo, teplo dává: Lípa štěstím v něm se pozachvívá. *** Deset co se dlouhých věků v touze slávy rozplynulo, tisíckrát co nebe marně nad námi se rozklenulo, zove nás duch času k činům slavným, zove nás, své slávy vyvolence, bychom spletli Slávě slavověnce, věnce skutkův, jakéž blaho, právo slavských rodův od nás v touze žádá. Času duch nám v blahověstech našich, apoštolech lásky, lásku, svornosť káže; ta jen že nám k spáse dopomůže, měřítkem být musí našich skutkův: tak jen vzdáme poctu, slávu Cyrillu a Methoději, a nám přijde doba ždaná, kdežto v chrámě velkém Světoducha zavzní mocně žalmy Všeslovanstva. 22
Moravan.
I já jsem, světe, slavné matky syn, i já jsem hrdý na své plémě a s chloubou vznáším svoje témě; mně dědictvím je předkův slavný čin, mně matkou jesti máti Sláva, jíž srdce moje poctu vzdává, já syn jsem krásné Moravy: tať vlasť má, plna oslavy! Jí byl mi život zemský dán, jí budiž opět věnován! Patřte na tu luznou zem, jižto věnčí borův lem; Morava se středem tiše vine přes palouk a vnadné údolí, víska za vískou nám mile kyne, s přírodou um v kráse zápolí. Hle! ty staré slávy šedé rumy, háj jimž staré báje šumí! – Tu bodrý Hanák vede rádlo své, tam švarný Valach pase svoje stáda; zde Horák úrodnými dělá ladalada, tam Slovák pěje písně milostné – toť všichni bratři moji Moravané, my děti jedné vlasti milované! – Znáš, ty světe, ony vábné kraje, kdežto znějí staré slávy báje, 23 Velehrad kde někdy stál, Svatopluk král panoval – znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť! Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť. Velehrade, Velehrade, kde že tvá je nyní sláva!! Na tvůj pomním-li kdy osud, žírný žal se v mysl krade, srdce moje teskně lkává, ty že v hanbě úpíš posud! Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce, osud sesul, co se k výši pnulo, ach, co bylo, dávno zahynulo, není, není králů Svatopluků více! – Vrah lítý rozerval nám krásnou vlasť a národ volný v pouta jal: Tu po vší vlasti vládne mor a strasť, po horách, dolech kvílí žal, to žal pro vzatou svobodu, bez nížto nelze žíti národu. Hle! bratr Čech tu v pomoc spěl pobratřenému národu, by jemu opět život zděl a vrátil svatou svobodu: Tu Moravan se s Čechem navždy spojil a rány vrahem zasazené zhojil; pak vždy, kde tekla česká krev, i naše vlála korouhev; 24 my s Čechy svorně bojovali, kdy vlasť a víra kázaly, my svorně útokem se hnali na nepřátel svých návaly, a tam kde svorná byla naše píle, tam vždy jsme došli šťastně svého cíle. – – Pohleď tam horu na Hostýnskou, jak jasně v blankyt nebes zírá, viz onde Olomúcké nivy luzné: Tu nade chátrou tatarinskou křesťanská zvítězila víra, tu Slovan chrabrý v bitvě hrůzné uchránil před záplavou pohanskou Čech s Moravcem Evropu křesťanskou. Ó svornosť byla naše síla; – než strážný Slávy duch nám spílá, že často bratr proti bratru stál a v sváru bratrovu krev proléval, an úlisný vrah dráždil zhoubné vášně a řádil v vlasti naší prostopášně; tak sobec přirozené svazky trhal a národ v strasť a bídu vrhal. – Přišla bouře, strašná bouře, místo deště krev se lije – sova houká, vlk tu vyje – z hradů rum a trochu kouře! Když vichor hrůzný nejvíce burácel, tu Moravan poslední dokrvácel. – 25 Ó horo strastí, horo Bílá, v tvé lůno klesla naše síla! – Moravan tu s Čechem svorně stál, pro svobodu krev svou v oběť dal. – Čirá tma se rozhostila, zem v své roucho zahalila: Tak klesla božská svoboda i moravského národa. Dlouho duchamor náš národ moří, dlouho rod ten porobě se koří, on v doupjatech se skrývá strastný a sní jen, jak byl někdy šťastný: Dřív pánem ve svém domě skvělém, včil stal se světa povrhelem; krb domácí jen tu tam jiskru chová – zdaž přijde rodu doba nová? zdaž vrátí se mu slávy dávné čas, zdaž vstane rod náš k nové slávě zas?! A hle, ta jiskra, dlouho ututlána, se vzňala v plamen, nebes dechem hnána; nám, Moravané, vzešlo jaro nové, nám vracejí se opět šťastní dnové. Aj, jak tu plane lásky vatra, a bratr zas objímá bratra! Hle, národ dříve upoutaný, jenž zakoušel hněv lidské, podlé zloby, počíná dráhu nové, volné doby, i hyne mor ten proklínaný. 26 Slyšte, co šepotá Slávy duch: „Žijte zase, dítky matky Slávy, spějte statně k slávě bez obavy, ve svornosti poj se k druha druh; Moravo, Čech bratr tvůj, věrně při něm vezdy stůj: Jednu máte matku, velkou vlasť, – stejný váš je žal a stejná slasť!“
Sirý mládec.
Zašel jasný den, a noc se paní stala rozprostřevši vůkol temné šero své, ježto svitem luna stříbroskvělým jala opustivší doupě chladnomrakové. Vůkol klidno, přírodu již spánek třímá, jen zde onde vánek listím šelestí, libým věje dechem, větvičky objímá – však mu nelze v průvod si jich unesti. Ký to tvor tam nocí šedopustou jechá – spěšně s pahorku se blíže krokem mdlým? – Zajisté dorazit do vesničky spěchá, – ještě dnes by klesnul v náruč milým svým! 27 Přicházeje blíže, volněji vždy kráčí vida již, jak v luny záři skví se báň; jasně vzhlédne, na vše strany zrak zatáčí, otcovskou vřelými slovy vítá pláň. „Vítej mi, ó vísko bohumilá, zdroji rajských slastí mojich dětinných; ty’s mi jednou stálým nebem byla, dokud dlel jsem v sladkém kruhu milených. Vševládný ty čase, mnoho’s, mnoho změnil! nehledíš na tužby, na sladký ni cit! Věru nevíš, mé jak srdce ty’s poplenil, vyrvav z něho, pro co jemu bylo bít!“ Zalkav takto, tiše dále se ubírá, zadumán jsa v citů jemných minulost; jedna zpomínka se za druhou mu vtírá, připomínajíc ho dřevní na blahost. Tu se poutník, koje myšlenkami duši, rázem vidí blíž tichého hřbitova; tu mu tajný ký’s dech mutně šeptá v uši: Dokonána zemská pouť zde otcova. Bolně dojatému nelze obejíti místo, poklady jež kryje milené; musítě on rovy rodičův svých zříti, kde sen dlouhý jímá tělo umdlené. 28 Stane nade hrobem svojich roditelů, zraky zakalené v zemi upíná; srdce, hnuto čistou láskou pěstitelů, necítěné city jeviť počíná. Srdce vře a srdce kypí trudu temnem, slzí proud se řine na jich chladný hrob. – Tak si ulevuje slzou v pláči jemném strasti prýštící se z minulých mu dob! Skryl se měsíc stříbrn za mrak pustotmavý, jen zde onde oku zříti hvězdy lesk; jinoch bledý s srdcem smutným hlas svůj lkavý zvedá, by se proudil z hrudi mocný stesk. „Ó můj otče, máti drahá, proč tak časně vám jest dokonati bylo žití pouť?! Jak by oko, byste žili, zřelo jasně! Jak by tlouklo srdce, mohouc k milým lnout! Než tu stojím lkaje, marně srdce volá vás, jichž hrudový zde nohou tížím kryt; zdaž má bytost krutým tesknostem odolá, trýzním, jež mu trpčím činí světa byt?! Proč já nezřel matky zraku milostného? proč nedáno lásky její cítit slasť?! ach proč neznám daru toho blahostného? Bože, velký Bože, velkátě to strasť!strasť!“ 29 Však rci, nač má býti darmo proto lkáno? Věčný Bůh jest světa vládce; dal i vzal. Krásnější jest místo tam jim uchystáno, tamo, kde nesídlí žádný zhoubný žal! Bůh, hle, otec tvůj, On s láskou na tě zírá, Jemu srdce sděl, Onť jistě sluchu dá; vzhůru zraky, tamto brána se otvírá, tamo blaha zřídlo, míru on podá! Příroda, aj, máti nová prstem kyne, vlasť předrahá budiž nyní heslem tvým; blah, kdo kochá ji a vřele v náruč vine; tenť nežije mrzce žitím jalovým! Záře vůkol, luna usmívavě svítí, jak by sama mládce chlácholila bol; a on zjasniv čelo, přestav zbožně nýti, dál se béře, těchou svěží, v milý dol!
Neshoda v světě.
Věřte, bratří, že v tom světě velký kříž. Jeden praví: Ach, v mém srdci pusto, druhý: Ach, jak blaze, komu v kapse husto; netíží jich břímě, a přec cítí oba tíž. 30 Kdo nic nemá, tomu těžko, že až pláče, praví, že ho zdrtí strašná tíž; kdo má všeho, tomu lehko, že až skáče, tomu neznám vešker světa kříž. Proto boj, jenž lidstvo krutě svírá: tíž že lehkosti chce dostat víc, nic že být chce něco, ne však nic; lehkost, něco, se však proti tomu vzpírá. Až to nic se s něčím spřátelí, bude svět náš zase veselý: lehkostí se stane tíže, až je obě láska svíže.
Rakouské vyznání lásky.
Ó má drahá, moje ze všech nejmilejší, zjev se mi, bych zíral tvoje nejvnadnější půvaby a krásy, jež mne roznítily, po tobě že stále toužím, ideale milý! Pro tebe jen lká, se souží srdce moje, ach, jen v tobě vidím život, blaho svoje tvá mne zcela zaujala lepá krása, tebou jen mi vzejde žití spása! na tě myslím, kdyžto sním a žiju, 31 na tě myslím, kdyžto jím a piju, bez tebe mi život smrtí, ráj je klamem, pravda mamem, bez tebe mne zhouba zdrtí; svou lásku, hle, ti vyznávám, a srdce své ti podávám, i šepcu ti, jak břehu šepce vlna: Ach vyslyš mne, ty drahá kapso plná!
Duše v bouři.
I.
O kéž se vzejme celý svět, O kéž se vzejme celý svět,
 a v plam se strašný noří, a kéž se sřítí nebesa, a celý svět ten sboří! Neb ať se zvedne lidstva dav a v bouř se krutou žene; ať zhyne, co kde životem si hrdě prsa klene. 32 Neb ať se zdvihne národ můj vší silou pro svobodu – ha! tu můj duch by znovu žil, dav tělo v oběť rodu!
II.
O synu, nejev světu tíž, O synu, nejev světu tíž,
 jíž srdce se ti chvěje – ba zjev to svému soudruhu, a hle! on se ti – směje! Nesnadno najdeš přítele, když bol ti srdce svírá, ba svět ten místo potěchy ti vsadí ještě štíra. Můj synu, když tě souží žal, a bolesť duši klíčí; když bouře ve tvůj mlátí člun, a zloba se ti příčí: Tu v šírou vyjdi přírodu a vylkej vše té matce: ta podá tobě útěchy, ta ukojí tě sladce.
33
Na vlasť.
Ó Moravo, kdy vzejde pak ti jednou slunce spásy? Kdy vstaneš opět v slávě své, ve záři nové krásy? Ach, prsa má se bolně dmou, když na tvůj pomním osud; tu krev vře ve mně, pomním-li že v jařmu úpíš posud. To jařmo ne tak tělo tvé jak ducha tvého moří: ha! svrhni pouta otroctví, vždyť otrok jen se koří. Či chceš snad býti otrokem a v poutech hnusných hníti? Ne, ne, ty dýcháš svobodou a v svobodě chceš žíti. Nuž, povstaň tedy ze mdloby, a chvátej pro svobodu; hle, tobě kyne osvěta, a sláva tvému rodu! 34
Má píseň.
Kdykoliv se píseň mi z hrudi moji vine, vždy, o vždy, jen krve proud za ní ven se line. Kéž mne, písni, žalem svým uspíš ve hrob chladný, vždyť tu pro mne mrtvo vše, a tvůj úkon snadný. Zni jen, písni moje, dál; – až pak ztichneš jednou: krve proud se zastaví, a mé tváře zblednou!
Můj zpěv.
Muso má, povznes ducha mého výše, nadchni plápolným duše nitro žárem, bych tokem plynným slova jasná hlásal vlasti ku slávě. Národe slavný Tater od vrcholných rozlehlý až tam, Šumavou kde hvozdnou 35 dávno zašlých duch vane dumně předkův, znov ty rodíš se! Což jsi přečkal dob tebe již smrtících, drahně jak v poutech duchamor tě třímal! Než tu vyšší moc vrahu v odpor stála: národa duch to. Duch kde předkův ctných se jeví v potomcích, sláva jich kdež plá v hrudi řevně; otcův odkazu kdež syn si velebě váží: tam žije národ. Kdež pojí stejná snaha lásky páskou v celku svorném rod; vznešený kde účel celku úd každý dohoniť si pílí: tam v rodu síla. Oj rode strastný čechoslavské máti, zdaž si vážíš též minulosti slavné? Zdaž silou svornou k blaženosti pílíš? Poznati hleď se! Veškerenstvem duch vane harmonije, tajně vesmír zní v ladu souzvučícím, lásky písně zvuk lahodu v svět dýše v souladu mocném. 36 Aj, a člověk mdlý by rušil tu ladnost, v sváru, sobectví hanobil by božství? Svorně lidstva kruh stopovať má dále dráhu ku výši! Leč hle, vášní roj v hubivém ve víru, zášť a závisť zlá vede vraždu v tábor; neb sobec zištný v slepotě své nezná pravdy a práva. Proč rozum nám dán, s nebe výšin jiskra, láskocitná hruď vznešeného schopna? Duch by poznal náš, co je pravda, dobro, přírody souhlas. – Proč by nás, Slavské rodu stejna družstvo, proč by nás, bratří, tedy různil nesvár?! Sláva máti svým by nehodným lála, hanby potomkům! Svorně stůjmež dál, kyne nám budoucnosť, svorně láskou nás opojiž duch Slávy, pevně právo stůj, milené to vlasti k spáse a slavě! Z temnoty vstal již duchamorné národ, v sobě krev cítí veleslavných předkův: Svorně stůj celý, vznešenou na dráhu slunce ti pálá! 37 V dál se rozlíhej, perutí pod orla dvouhlavého vzněj mluva Slávy máti, hájenať též lvem Slovany střehoucím útoku zrádcův. Přáltě víc než dost cizorodcům Slavjan, v újmu sourodným hodoval s cizinci, tak že téměř stál pobaven práv čestných své to ve vlasti. Než nebuď zašlé nuzoty vzpomínka, vizme přítomnosť a budoucnosť slibnou; tať, po čem touží duše, spásonosnou osvětu dá nám. Dějstvo přítomné, měnitelno stále, práv chce míť dávných porobou propadlých: Právo měj každý jako člověk stejné; Bůh tako žádá. Tak uvítá nás blažená budoucnosť, zášť, sobectví pak pomine vražedné, v souladu zvučném bratr pak se v lásce s bratrem obejme. Vůle zlopřejná se vrhá na národ náš v žalech strastných unylý, než umný; ctnosti nectností se tupí hanebnou Slávije hancův. 38 Žel, že pak rod náš pokalen též uvnitř, syn že na svou máť směle nectu hází, v přízni nepřátel že hledá si slávy neznaje práva. – Nuž-li co slavný tedy stáť si žádášžádáš, národenárode, v spolku s jinorodci svými: spoj duševné své snahy ve svornosti světla na dráze. Tak společně spěj k milenému cíli, dál a dále skvěj se počin tvůj zdárně: tím dosáhneš pak slavené od máti věnce milosti.
Vzhůru pro svobodu!
Svoboda, ó jak to sladké slovo, slovo mocné, jež nás k činům zove! Svoboda, ta v prsou našich plane, ta nám ňádra šíří, prsa hřeje, ducha vznáší k výším nad otroky: Svoboda to živel, v němž nám žíti! Nuže, sláva svobodě! Ať žije, kdo cit chová v hrudi pro svobodu! Zkáza ale tomu, kdo nás v poutech, kdo chce v mrzkých okovech nás třímať; zkáza oněm, jenž nám člověčenstva 39 svatá práva nectně upírají! – Drahně času v otroctví se svíjel rod náš milý, slovanský náš národ; drahně času úpěl v hanbě bídné, nesa břímě potupy a hany; drahně času podlý vrah náš kydal nečesť na slovanské naše plémě: než ten čas, ten zhoubný, bohdá minul. – Vzešlo slunce novým, zářným leskem, vzešlo slunce Slávy, doby nové! Doba nová vítá syny svoje, vítá je, by žili život nový! I nás vítá, bratří, doba nová, i nás vítá k budoucnosti blažší. Nuž i my ji vítáme, tu dobu, dobu novou s celým srdcem vřelým, vítáme ji ve naději sladké! – Vzešlo slunce novým zářným leskem, novou dráhu vlasti naší káže – než hle! chmury černé na obzoru zastřely to slunce s leskem novým, obloha se halí v mraky děsné, obloha ta věští bouři strašnou: rachotí hrom ječný po nebesku, blesků sykot v bouř se zářně mísí. – A co my v tom vzteklém bouře jeku? zalezeme v skrýše, plni leku? Ne my juni jiskrných jsme zrakóv 40 a bratrských srdec v prsou vřelých; nezalezem plni strachu v skrýše, aniž dlíti budem v netečnosti mdlobě. Rachotí hrom ječný po nebesku, blesků sykot v bouř se zářně mísí. Ha! to hlas je bouře, jenž nás volá, bychom prudkým letem v pole táhli, v pole tam, kde kyne vlasti naší nová sláva po krvavé seči. Nuže, vzhůru, kdo jest synem Slávy, v boj ten pro svobodu a pro právo! Či snad váhať budem v mrzké bázni? nepřátelům vlasť svou v zkázu dáme? Ne, my životy své v oběť dáme pro svobodu, jížto vlasť si žádá. Z boje a po bouři vzejde slunce v nové slávě, novým zářným leskem, zářiť bude v kraje, prosty vrahův, nepřátelské potupy a zloby. Z boje vzejde svoboda a sláva a vlasť naše bude opět zdráva!
Bída.
„Je to bída na tom světě, kam se noha šine; sotva přejdeš jedny hory, již se najdou jiné.“ 41 Na mou kuši, měl ten pravdu, kdo tu notu zpíval; jistě že ho bída hnětla, třebas Boha vzýval. Na tom světě panna Bída ukrutně si řádí; a však študent a ta panna vždy jsou kamarádi. On si hvízdá, ona zpívá, kmotr, ten si výská; rád bych věděl, kdo v té švandě nejvíc si vyzíská.
Píseň ubohého vlastence.
Já jsem synek z Kojetína, z Němec už se klidím, neboť u těch Švábů více radosti nevidím. Přicházím zas k své matičce, – ona je přec hodná! Želím, že mne pokazila Augšburkyně svodná. Přijmi mne zas, drahá máti, mezi syny svoje! 42 nepůjdu víc proti tobě s cizinci do boje. Nechci žádných řádů více za takou udatnosť, nebo cítím, že nemají pranižádnou platnosť. Ach, jak mě teď srdce bolí, že jsem to udělal, že jsem tomu Velehradu svatý pokoj nedal. Musím nyní na pokání zalézt do své cely, by mne nezasáhly více zlých vlastencův střely.
Nuzák šílenec.
Duše má se v nejistotě strastiplné chvěje, a ten svět hle! tupocitý se mi jenom směje. 43 On se směje, kdy mu jevím tíže žití svého, a mne jmenuje – ó světe! vždy jen šíleného. Ba snad že má duše strastí v šílenství upadne: a mé srdce žalem sťaté, jak květ bolem zvadne. Já jsem šílen, že se směji světa šílenosti, a že spílám jeho rekův podlé nadutosti.
Mé srdce.
Srdce mé, ty’s citův schránka, ohlas dojmův cítěných! Duch můj létá, citem nešen, bloudí v krajích nadhvězdných. Jak to srdce divně cítí, brzo plesá, brzo lká, tu zas, jak by pookřálo v písni rozplynouť se zdá. 44 Srdce, rci, čím jest to asi, rychleji že proudí krev, duch že spěje k ideálům, zřím-li nebes krásy zjev? Hmota mizí, duch že spěje v kraj, kde žádný není klam: kdeže věčné lásky sídlo, pravda plaší světa mam. „Toť ta jiskra s nebes výšin, božského jsouc původu.“ – Proto srdce k výši spěje, tam svou hledá svobodu.
Člověk a slavík.
„„Ach, slavíčku, ptáčku milý, zkud máš písně lahody? Kdo ti přál tak šťastný život? kdo ti dal té svobody?““ „Člověče, to vše mi dává lásky plný nebes Pán. Což ty všeho toho nemáš?? – k čemu pak jsi na svět dán?!““dán?!“ 45
Píseň Čechoslovanův.
Ha, vzhůru, bratří, spojme páže svésvé, ku vlasti slávě zvučme písně, a dejme v oběť srdce mladistvé, s ní dělme slasti své i tísně. Svornosti praporec vždy vlaj u nás a řaď ku obraně vše síly, by útoky vrahův uchvátil Třas – ať volno nám a naší píli. Svůj vznesme hled ku Slávě předrahé a hajme práva; Bůh je dal nám – i zhyňte všechny zášti neblahé a v prach pomizni ves lichý klam. Brat Čech s synem Moravským od věků, jak jun Taterský družstva páskou spojen, by spolně bouře od jeku uhájili své vlasti láskou. Nuž družně stojme, Slávy synové! Společné vlasti ať vždy heslem „Svornosť a osvěta“ zní, druhové: toť Slávy slavným jesti veslem! 46
Duchu světa sláva!
Mocný vane nyní světem duch, ostrý vítr skutků za ním v zápětí, a kdo v jařmu bídném nechce úpěti, duchu tomu mile dává sluch. Duch ten jaře v žití kolesa zasahuje a vše k předu bádá; a kdo jarým žitím nezplesá, plodů lepší doby marně strádá! Slyš, co hlásá, káže tento duch? On hlásá slasti nové svobody, a budí ze sna truchle národy; on novou káže dráhu k životu a plaší děsnou mdloby mrákotu: Proto v lidstvu světa taký ruch, proto myšlenka se v roucho skutků halí, proto velkých činů proud se světem valí. Čin jen velký, slavný lidstvo spasí, ne však slova planá slibů zlatých, aniž vzdechy prsou bolem jatých: žízně plamen žhoucí jenom zhasí zdravý nápoj, čerstvý, jasný, jarý, nesa duchu nové síly dary! – I nám ten světa duch je dobře znám. A proto, by se zaskvěl Slávy chrám: Moravané vzhůru, duchu tomu sláva, v pole činů spějme, duch ten slávu dává! 47
Dumy osiřalého.
Každým rokem příroda Každým rokem příroda
 v rubáš život pudí; než tu Vesna k novému žití zas ji budí. Avšak jaro lidské jen jednou pozavítá: radosť jednou zmizelá více nezasvítá. Nad vodou jak jepice v záři slunce plesá, – slunce zmizí – a hle, již u hrob temný klesá: Tak ten život lidský jen jako záblesk kmitne, a již klesá v rovu chlad – zdaž naděje kvitne?!
II.
Co to vesmír šepotá Co to vesmír šepotá
 jako staré báje? – Hlas ten jakby zavíval z straceného ráje. 48 Ba, mé srdce, darmo tu hledáš vlasti ráje; ty snad z toho údolí prchly v jiné kraje: U souzvuk ten vesmíravesmíra, srdce, hlas tvůj splývej, k výšinám tam, duše, spěj, a tam Pána vzývej. – Tam se letem vzhůru nes v neznámé ty kraje: tam ty vlasti ztracené, tam duch míru vlaje.
Moravě na rok 1861.
Moravo, hle! opět zmizla věku čásť! Jak ti srdce bije, máš-li účty klásť, účty z vykonaných v době zašlé skutků? Plesá hruď tvá, či se halí rouškou smutku? Svědomí své poslyš, jaký u něm hlas, zdali svědčí krásně pominulý čas, že jsi ctila skutkem matku svoji Slávu? – či se’s ve cizinském pitvořila hávu? – 49 Ne, ty’s dcera věrná, miluješ svou máť, jenom zlosyn zrádný může tobě láť; v odrodilství hnusném žádné nemáš viny, ba tvá kletba stíhá odrodilé syny. Nad tebou bděl povždy slávostrážný duch, blaze tobě, že jsi jemu přála sluch; hle! teď znovu zase nad tebou se vznáší, hlásá slova Slávy, věští časy blažší. „Moravičko, vzhůru! doba nová kyne, jenž tě posud hnětla, bída strastná zhyne. Vzhůru! spoj své síly, ustaň živořiť; nyní v nové slávě jest ti volněj žíť! Svolej, věrná dcero, všechny svoje dítky, ozdob čela jejich zářícími kvítky, veď je ve chrám šírý Slávy milené, by jim mohla dávať požehnání své. A v tom chrámě uč je modliti se matce, uč je žertvy pálit, žíti jí že sladce: pak ti blaze, drahá, neboť v pravý čas vzejde tobě krásný, blahodatný hlas! 50
Píseň junákův roka 1861.
VzhůruVzhůru, bratří, spojme páže vlasti na svobodu, ať se opět vrátí sláva slovanskému rodu: Zírej na nás, duchu strážný, slyš násnás, máti Slávo, synové ti věrní stále volají o právo. Dlouho dosti byl náš národ spoután ve okovy; z hanby vstává, rovno jiným žíť chce život nový; a kdo jeho laje právu, toho pomsta čeká; národ náš jest jako skála – bouře se neleká. Avšak, bratří, už nám kyne doba slávy nové, chmury mizí, nám se vrátí zase šťastní dnové: Ajta slunce na slovanské luhy jasněj září, Sláva máť na dítky svoje liběji se tváří. 51 Nuže tedy, bratří, pějme slávu naší vlasti! Vrahův útoky a záští nebudou nás másti! Svorně stůjme, tak to žádá naše Sláva slavná: Svorností nám vzejde opět síla, sláva dávná. 52 Životopis Aleksandra Balcárka.
Aleks. Balcárek narodil se dne 21. února r. 1840 v dědině Šumbaldě nedaleko Unčova na Moravě. Matka mu záhy odumřela; otec, jenž jej dal do latinských škol Holomouckých, zemřel asi v r. 1855. Balcárek, sklíčen jsa po několik let jakýmsi vnitřním neduhem, byl vždy povahy zádumčivé, avšak duch jeho zanášel se myšlenkami vznešenými a snil o slávě vlasti, o poznání pravdy a krásy. Ředitel gymnasia Holomouckého p. K. Wibiral nenáviděl jej pro jeho slovanské smýšlení a přiměl některé učitele k tomu, že Balcárkovi zrazovali podrobiti se zkoušce dospělosti; i odebral se Balcárek r. 1860 do Vídně a dal se zapsati na vysokých školách do oddělení mudroslovného za posluchače mimořádného, chtěje později zkoušku odbyti na některém gymnasiu Vídeňském. Avšak pro bídu hmotnou, jež ho tu svírala, nemohl úmyslu svého provesti. Dne 25. ledna r. 1861 napsal tato slova do denníku svého: „Ó kéž plamen ve mně žhoucí shltí celou bytosť mou, bych déle v těchto poutech krvolačných neúpěl! – Ha! ty zlobo, ty osude příšerný! Což já ti v oběť dán jsem, ukrutný? Mne jsi sobě v pastvu vyvolil? Nuž pas se z kostí mých, neb tuku u mne pro tě není. – Dlouho-li [53] ta bída, psota, dlouho-li ta strašná, ducha i tělohubná nuzota mne bude svírat? Ha! hnusné v bídě živoření. Ó svobodo! ty poklade! Tebe mám, hle ty jsi má! Jako v pustě prohánět se mohu – v bídě, nouzi svobodně! O blesky!
Ha, zuřte kolem děsně bouře, i syčsyč, ty blesku ječící! – Nechť z ssutin doby nuzné, z kouře již vzejde život pučící!“
Jinačího smyslu, ale též nadchnuta žalem jsou slova, kteráž napsal na den narození svého dne 21. února 1861: „Hle, dvacetkrát a jednou dokonala země oběh kolem slunce od té doby, kdy jsi spatřil světlo boží. Ó tajné světa výjevy, zázračné světa úkony! Nevěda jak, aniž chtěje, jsi; nevěda, jak, aniž chtěje, nejsi! Kdož to všechno objasní? Ó světe divný, dlouho-li se v kolejích svých ještě budeš otáčet? Dlouho-li já ještě bydlo svoje od tebe budu požívati?! Ó což vzejde z tužeb mých, což mi zkvete z nadějí kojených, ký se strom vyvine z přání mých?! Bude to strom ovoce zdárného, užitečného, čili jen zelení bujnou pokryt uschna klesne u hrob nicoty? NedejžNedejž, Bože, bych neplatným, ničemným tu údem byl, ba dávej stálé síly tělu i duchu mému, bych k Tvoji slávě, k svému a svých bližních blahu život svůj obětoval a činem sílu osvědčil! – Nezřím více otce tváří, nevidím, ach, – ba nebylo mi přáno viděti líce matčino milostné – opuštěn a takměř sám tu stojíš v šírém světě, nemaje kdo by v stesku a žalu, bídě a nouzi tobě ulevil a ulehčil.
Blaze tomu, komu osudem je přáno přivinouti k bytosti se milené, jež ho sílí, pruží tělo zemdlené, když je zloby strastmi bolně rozerváno!“
[54] Ještě téhož leta odebral se Balcárek do Prahy, kdež zastával úřad opravovatele v tiskárně Jeřábkové až do konce července. Po prázdninách dal se zapsati na technice. Na začátku měsíce února r. 1862 padl do těžké nemoci, z níž pozdravil se pomocí dra. Podlipského. Dne 2. dubna napsal toto do svých zápiskův:
Ze života.
Nemohu, bych nenaznačil plamenným písmem obrat, jakýž kladu v katastrofu nemoci, přestálé od 6–20. února 1862. Díky Bohu a pomocníku jeho dr. Podlipskému, díky vědě a umění, jenž mne opět obdařily životem! Duch můj se zjasnil, a o čemž ve mně dříve pouze tušení se v duši chvělo, to teď vidím v jasném světle; tělo jaré, bujaré a činu, práce, namáhání opět schopno, ač mi není radno, pustiti se opět v boj a zápas mezi duchem a tělem: cítím, vím předobře, že svým duševným nemírným namáháním podryl a podkopal jsem břehy života tělesného. Souzvuk ladný buď mi vezdy měřítkem, a duch se s tělem v lásce smíří: sláva Bohu na výsosti, sláva duchu všehomíra, světa, jehož vidím nyní v velebnější slávě, dobrotě a kráse. Žije posud nehynoucí pravdy, dobra, krásy duch, i žije posud spravedlnost, právo, jenž uznání u světa dočká se, a slova jejich stanou se, toť přesvědčení moje, v blízké době skutkem. Doba naše, doba svatá svatých bojů, zápasu ku blaženější budoucnosti, k slávě, spáse: lidstvem ve způsobách národů, aj, hýbe myšlenka ta, heslem jeho jesti láskaláska, a tak přijde jistě doba lidstva ráje, našim Slávy slavným potomkům; sjednocenou vidím Slávu, dítky její blažené v jednom, bratrském, láskyplném kruhu rodinném! Slovanstvo, toť tušení mé, poslední kámen v chrámu velko- [55] lepém, v chrámu osvěty a svobody lidské na tomto světě. Bohu sláva! Slavomír Pustinský.*)
Po své nemoci byl celý proměněný: zádumčivost proměnila se v nevázanou veselost, kterážto spojena se všelijakými vysokoletnými rozvrhy do budoucnosti vždy silněji se zmáhala, tak že přátelé jeho počali se obávati, že upadne brzo do nějaké horké nemoci. To se ovšem nestalo, neboť osud byl jinak usoudil: jakž dostatečně z novin známo, dne 8. května 1862 asi o půl 10. hod. večer spadl nešťastným způsobem s římsy koňské brány v Praze, kamž byl vystoupil v básnickém či snad zimničním zápalu, dívaje se okem nadšeným na krásné náměstí svato-Václavské v záři světel se skvějící. Následkem pádu zemřel ještě též noci. Poslední slova jeho před smrtí byla: „Svatý Václave, oroduj za nás!“ Pochován jest dne 11. května 1862 na hřbitově Volšanském. Lehké odpočinutí dej mu, Pane!
––––––– *) Tak za posledního času podepisoval básně, jež zasílal do rozličných časopisův.
E: lk + lp; 2002 [56]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Brzobohatý, František; Stýblo, Bedřich; Grégr, Julius; Šimáček, František
(Vydali přátelé jeho v Praze žijící. Na skladě v kněhkupectví Bedřicha Stýbla. Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56