Domluva z hrobu.

Adolf Heyduk

Domluva z hrobu.
Zoufalce kde hrobník klade, bloudí z rána děvče mladé, a kde plotu zeď se zvedá, nezdobený růvek hledá. Našla ho a na drn klekla, v bledé líce slza tekla, a ret siný vzdechl sobě: „Ach, jak ráda šla bych k tobě!“ Z hrobu šeptal milý milé: „Nech té touhy, nech té píle, u mne, drahá, slunka není, jiné hledej potěšení; moje síňka tak je těsna, s paprskem že skrovným Vesna, jež, co kolem, všecko zlatí, nemůž' v ní se ukázati. 54 Tma a chlad mě tady váže; ach, jak rád bych zvedl paže a v té svojí smutné muce k prosbě spjal své zvadlé ruce, bys při zpěvu lesních ptáků dala mi sem kytku máku, a než zima hrob můj zkosí, trávě na něm krůpěj rosy!“ 55

Kniha Lotyšské motivy (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 23) (1901)
Autor Adolf Heyduk