Sny a modlitby.
Jak první skřivan slétne v nivu,
hned zatoulám se v horský les,
bych uviděl zjev starých divů
a věčně nových kouzel směs;
chciť, když se v trávě květy mění
a zlatem svítí cesty prach,
sám v sebe uzavřít se v snění,snění
jak sivý protěž na horách.
V mech uhostím se v temnu houští
a zřím, jak smutně zas a zas
dub k nohám suchý list mi spouští,
ten zbytek prchlých jara krás;
slyš, šustí, ševelí a vzdychá,
sněť v pupence však žene již,
hruď křiknout chce, ó, buď jen ticha,
zda léku srdci netušíš?
I kloním hlavu, duch se vplétá
v síť pohádek – ó, jak jsem blah –
jež stromů vypráví si četa
ve smaragdových samotách
o hnízdech plných drobných zvuků,
jež do ňader jim ukryl drozd,
a starém, doutnajícím buku,
jenž v noci osvětluje hvozd.
8
A stále nová zvěst mě blaží,
toť krásy nekonečný zdroj,
a přivinu-li k srdci paži,
ven letí z něho vzdechů roj;
ves žal a stesk se v slzy taví,
pln míru hledím v nebes krov,
a všecky sny mé dumné hlavy
jsou modlitby, k nimž není slov.
9