Sny a modlitby.

Adolf Heyduk

Sny a modlitby.
Jak první skřivan slétne v nivu, hned zatoulám se v horský les, bych uviděl zjev starých divů a věčně nových kouzel směs; chciť, když se v trávě květy mění a zlatem svítí cesty prach, sám v sebe uzavřít se v snění,snění jak sivý protěž na horách. V mech uhostím se v temnu houští a zřím, jak smutně zas a zas dub k nohám suchý list mi spouští, ten zbytek prchlých jara krás; slyš, šustí, ševelí a vzdychá, sněť v pupence však žene již, hruď křiknout chce, ó, buď jen ticha, zda léku srdci netušíš? I kloním hlavu, duch se vplétá v síť pohádek – ó, jak jsem blah – jež stromů vypráví si četa ve smaragdových samotách o hnízdech plných drobných zvuků, jež do ňader jim ukryl drozd, a starém, doutnajícím buku, jenž v noci osvětluje hvozd. 8 A stále nová zvěst mě blaží, toť krásy nekonečný zdroj, a přivinu-li k srdci paži, ven letí z něho vzdechů roj; ves žal a stesk se v slzy taví, pln míru hledím v nebes krov, a všecky sny mé dumné hlavy jsou modlitby, k nimž není slov. 9