Kvetoucí pohádka.

Adolf Heyduk

Kvetoucí pohádka.
K prameni pospíchá – sotva se šerá – starého myslivce mladistvá dcera, od paty do hlavy, jako když kvete, zřeli jste krásnější kytici, rcete? Zpívá si; plní sisi, k vodě když klekneklekne, tekoucím křišťálem vědérce pěkné, ale když vysluní čarovné oči, všem, kdo ji zahlédnou, hlava se točí. Ret-li se usměje, písní-li zvučí, hned šípek na stráni radostí pučí, a když si na cestě vesele výskne, buk ruku svalnatou na ňadra tiskne. Obkvétá děvice od hlavy k pasu: svlačcové úponky v hedbávném vlasu, u boku podléšky zvonkům se druží, a k srdci přivita kytka je z růží. Horského myslivce dceruška hbitá v duše mé vzpomínkách stále se kmitá, nechť oči kalí se, vlas řidne svislý, posud mi pohádkou rozkvétá v mysli. 65