U ďáblovy strouhy na Vltavě.

Adolf Heyduk

U ďáblovy strouhy
na Vltavě.

Noc se blíží, údolí se těsná, valem rostou spoustné vody hluky, skály ztrnou, podál úboč lesná žalně vzdychá úzkostnými zvuky. Nad roklí se mračno k mračnu plaví, vzteklé vlny hřívy sobě rují, stěně, jež se v rejdiště jim staví, v žulovitou hruď se zakusují. Smutná místa u Ďáblovy strouhy, jak to víří, lítí se a stená, skutečnost-li, nebo sen je pouhý? hoj, jak řve ta bouře rozvzteklená! Jak tu smutno. Uklání se hlava, snivým čelem mračné táhnou zvěsti – hle, blesk zbarvil rokli jasným nachem, až dub skálu objal v strachu plachém. Na hor strmých rozložité plece neobdobné mračno zvolna sedá, či snad Satan v zmetešené řece základy svých dávných hrází hledá? 71 Snad že posud na pleci té stěny ve kosmaté hlavě pomstu sbírá, a svou peruť plnou vroucí pěny po skalnatých březích rozestírá. Snad že posud na rozval těch hrází v rozkaceném řádění a křeku s horských temen skály dolů hází, aby jimi zatarasil řeku. Snad že posud, když se půlnoc vzruší, druhy volá z oné strže kleté, dračím křídlem zlícen do skal buší a z jich boků hrady dolů mete. Mete marně. Jako liška kvílí, lidský duch mu v leb i ňadra seče, klesá, padá... Tepnou české síly nová svěžest rodné zemi teče. 72