Madonna campestris.

Adolf Heyduk

Madonna campestris.
Stojí za vsí na pahorku Boží matka v poli, v lipách stojí, leč ty lípy suchy jsou a holy. Hle, světice tvář, jak smědá! vedrem hlava puká, stranou trčí nalomena bez prstů už ruka. Možno-li Ti požehnati, svatá Matko Páně, naše luhy, naše pole, naše holé stráně? vždyť smědému Tvému líci nepřáli ni stínu ve kvetoucím, libodechém lípy baldachýnu! Skřivánků jen vzlétajících utěšené sbory vedou s tebou místo lidí zpěvné rozhovory; a když mladé vyvádějí v slunka teplé záři, útrpně Ti s hlavy hledí do vysmahlých tváří. 30 Ach, čím může lid ten chudý Tobě, máti, vděčit? nelzeť ani, ubohému, vlastní rány léčit; zpěvem-li? ach, Bože milý, kterak může pěti, když u krbu vyhaslého hladem pláčou děti? Jak by hladem neplakaly? vždyť, co zmohou dlaně v tuhé práci, z toho čtvrtkou platí otec daně, čtvrtkou chatu opravuje, čtvrtkou splácí židu, a co zbude, sotva stačí konejšiti bídu. Proto, Matko, nemohl Ti opravit, co schází, ať mrak deštěm bičuje Tě, ať sníh v klín Ti hází; nelze, věru, bída s nouzí po kraji se plouží; odpusť, pro Bůh, ta-li vina trápí Tě a souží. Nehněvej se, svatá matko, na ty horské děti, ale žehnej milostivě přec to jejich setí; dobře-li se letos zrodí, k úpravě Tvých lící uspoří Ti od své čtvrti aspoň polovici. 31 Vsadí lipky při jeseni, jak už dřív být mělo, aby znova neožehlo Tvoje svaté čelo; aby hojné stromů listí sahalo až k tváři, a ty větve ukryly Tě před slunečnou září. Orumění ret Tvůj zbledlý, přizdobí Ti skráni, přilepí tři žehnající prsty zase k dlani; nasype Ti vůkol zrní z pšenice zas nové, aby mohli z něho zobat mladí skřivánkové. Položí Ti blažen k nohám polní po únavě vínek z charp a z bílých růží, korunku dá hlavě; hrát Ti bude na píšťalky z vrbového proutí, ale nyní, svatá Matko, rač mu prominouti. 32